Konec tranzitní dohody o dodávkách plynu, konec Ukrajiny jako tranzitní velmoci?

ABSTRACT: In spite of the ongoing conflict, natural gas continues to flow from Russia to Europe through Ukrainian pipelines, albeit in decreased volumes. However, the current transit contract expires at the end of 2024 and Ukraine – unlike Russia – shows little interest in renewing it. The European Union might soon need to shift its focus towards alternative import pathways, including the pipelines connecting it to Azerbaijan.

UKRAJINA JAKO KLÍČOVÝ TRANZITNÍ UZEL PRO RUSKÝ PLYN

Ukrajina historicky hrála klíčovou roli jako tranzitní stát pro dodávky ruského plynu do Evropy. Systém plynovodů pro přepravu ruského plynu do Evropy byl rozvíjen od 70. let 20. století a zahrnuje hlavní trasy jako Bratrství nebo Sojuz. Ukrajinská plynárenská přepravní soustava má rovněž přeshraniční propojení se čtyřmi členskými státy EU (Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko) a s Moldavskem. V období od července 2022 do června 2023 ale ruský plyn přes ukrajinský tranzitní koridor odebíraly i Rakousko, Itálie, Slovinsko a Chorvatsko. V roce 2019 podle Atlantic Council čítal objem tranzitu asi 90 miliard metrů krychlových, což představovalo větší polovinu celkového ruského vývozu plynu do Evropy. Do roku 2023 objem tranzitu klesl na přibližně 13 miliard m³, stále se však jednalo o téměř polovinu z celkového množství ruského plynu dodávaného do Evropy. Většina tohoto plynu směřovala do Rakouska, Itálie, Maďarska a Slovenska.

UKRAJINA ŘÍKÁ RUSKU NE: ZNÍ TO POVĚDOMĚ?

V roce 2019 byla mezi Ukrajinou a Ruskem podepsána tranzitní dohoda, která umožňuje ruskému Gazpromu exportovat plyn do Evropy přes ukrajinské území, přičemž Rusko za přepravu plynu směrem na západ Ukrajině platí. I přes pokračující konflikt a výrazný pokles objemů tranzitu – v říjnu 2023 Gazprom, dle informací S&P Global, vyčerpal pouze 38,3 % smluvního objemu – tak stále proudí plyn přes ukrajinský koridor, byť dodávky probíhají pouze přes bod Sudža, protože tok přes Sokhranovku byl v roce 2022 zastaven.

S novou dohodou nicméně Ukrajina v podstatě nepočítá. Artem Petrenko, výkonný ředitel Asociace producentů plynu Ukrajiny, v rozhovoru pro S&P Global uvedl, že je velmi pravděpodobné, že tranzit ruského plynu přes Ukrajinu po roce 2025 zcela skončí. Rovněž generální ředitel společnosti Naftogaz, Oleksij Černyšov, v interview pro Deutsche Welle potvrdil, že Ukrajina nemůže prodloužit stávající smlouvu s Ruskem o tranzitu plynu do EU. Prezident Zelenskyj pak v televizi Bloomberg uvedl, že Ukrajinci nyní zvažují alternativní kroky, jak by mohl být plynovod využit jinými, neruskými dodavateli plynu.

Podle expertky Aury Sabadus z Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA) byl objem plynu přepraveného přes Ukrajinu od začátku války malý a tranzitní poplatky se tak Ukrajině nevyplatí. Pokud tedy nebude tranzitní dohoda obnovena nebo prodloužena s velmi vysokými objemy, pro Ukrajince nebude mít význam. Nutno dodat, že většina poplatků je určena na pokrytí provozních nákladů, včetně údržby plynovodu.

Naopak ruští představitelé jsou tranzitu otevřeni a prohlásili, že jsou připraveni na toto téma vyjednávat. Vicepremiér Alexandr Novak podle ruských státních tiskových agentur prohlásil, že tranzit a rozhodnutí o něm závisí na Ukrajině a podotkl, že Rusko je připraveno plyn dodávat. Zájem o dodávky a byznys má také Gazprom, který je úzce navázaný na ruské vládní elity. Ten může po konci tranzitní dohody čelit nárokům na finanční odškodnění ze strany svých evropských zákazníků, přičemž někteří z nich mají smlouvy platné až do roku 2040 a neschopnost dodávat plyn kvůli problému s přepravní společností je problémem dodavatele.

V případě, že by Rusko nemohlo dodávat plyn do Evropy přes Ukrajinu, by tak utrpělo dvojí finanční újmu. I proto se už nějakou dobu snaží diverzifikovat své exportní trasy, v případě potrubních dodávek plynu bude ovšem najít náhradu za evropské trhy velmi těžké. V tomto ohledu Rusko sází na své LNG (které v roce 2023 směřovalo dokonce z jedné poloviny do Evropy, především Francie, Belgie a Španělska) a na prohloubení spolupráce s Čínou. Na rok 2030 je plánováno například spuštění nového plynovodu Power of Siberia 2 spojujícího Irkutsk a Peking, s kapacitou až 50 miliard m³. Projekt ale ještě může narazit na geopolitické překážky: Mongolsko jej totiž v srpnu vyřadilo ze svého Národního plánu rozvoje pro rok 2028.

Přenosová plynárenská infrastruktura na území Ukrajiny

Zdroj: BOŽIĆ, Filip, et al. Analysis of changes in natural gas physical flows for europe via Ukraine in 2020. Energies, 2021, 14.16: 5175.

JAK BUDOU OVLIVNĚNY EVROPSKÉ STÁTY A JAKÁ SE NABÍZÍ ŘEŠENÍ?

Eurokomisařka pro energetiku, Kadri Simson, podle serveru Carnegie Russia Eurasia Center koncem minulého roku prohlásila, že EU s ruskými dodávkami přes ukrajinský tranzit už v dalších letech nepočítá. Evropská komise zároveň vyjádřila přesvědčení, že disponuje dostatkem dodávek zemního plynu z jiných, neruských, zdrojů pro uspokojení poptávky. Evropští obchodníci i některé státy by ovšem byli rádi, kdyby tranzit ruského plynu pokračoval – jedná se především o Maďarsko a Slovensko, dva státy, které jsou v kritice Ruska jako agresora dlouhodobě nejméně slyšet a které by po ukončení tranzitu čelily největším problémům. Maďarsko nicméně může získat ruský plyn také přes TurkStream (ač je kapacita tohoto plynovodu omezená), zatímco Slovensko má možnosti alternativního zásobování omezenější, a muselo by organizovat reverzní tok z rakouského uzlu nebo využívat německé LNG terminály s omezenou kapacitou.

Rakousko a Itálie by koncem tranzitu měly být zasaženy méně. Rakousko má díky několika mezinárodním plynovodům na svém území alternativy (může dovážet z Itálie a Německa) a provozovatelé jeho přenosové soustavy (Gas Connect Austria a Trans Austria Gasleitung) už uvedly, že přijaly preventivní opatření ke konci tranzitu. Itálie pak může spoléhat na plyn z Alžírska a Ázerbájdžánu, stejně jako na LNG terminály. Diskutuje se také o tom, že by bylo vytvořeno jakési evropské konsorcium nákupců plynu, kteří by ruský plyn na rusko-ukrajinské hranici koupili a převzali další zodpovědnost za jeho tranzit na západ. Evropa by si tak ponechala ruské dodávky plynu a ukrajinský tranzitní systém by zůstal v provozu.

Slibná řešení však Evropě nabízí také Ázerbájdžán, s nímž již EU a Ukrajina zahájily jednání o různých podobách spolupráce, které by ideálně mohly Ukrajině pomoci udržet si svou roli tranzitního státu. Jednou možností je zvýšení přímého exportu ázerbájdžánského plynu do Evropy. To by bylo možné prostřednictvím stávajících plynovodů, jako jsou Transanatolský plynovod (TANAP) a Transjadranský plynovod (TAP), které by ale bylo nutné rozšířit, aby mohly přepravit větší objem plynu. Této variantě nahrává fakt, že Ázerbájdžán podle Deutsche Welle zvýšil v roce 2022 vývoz plynu do Evropy meziročně o 56 % a do roku 2027 plánuje jeho zdvojnásobení na 20 miliard m³ za rok.

Dalšími dvěma variantami jsou swapy, virtuální a fyzický. V rámci virtuálního swapu by Ázerbájdžán obchodoval s Ruskem a umožnil označení ruského plynu za ázerbájdžánský. Rusko by tak mohlo pokračovat v dodávkách plynu přes Ukrajinu do Evropy, komodita by byla na hranici pouze přejmenována. Na oplátku by ázerbájdžánský plyn proudil do Turecka, avšak označen jako ruský.

V případě fyzického swapu by Rusko mohlo zvýšit své dodávky plynu do Turecka, čímž by nahradilo ázerbájdžánské dodávky, a Ázerbájdžán by následně poslal odpovídající objem plynu na Ukrajinu. Další variantou, ale zároveň technicky náročným projektem, je vybudování podmořského plynovodu přes Kaspické moře, který by propojil Turkmenistán a Ázerbájdžán a umožnil přepravu turkmenského plynu do Evropy. Mezi možné alternativy se řadí ještě přesměrování ruského plynu ze zemí EU do Ázerbájdžánu, který by takto uvolněný objem vlastního plynu mohl posílat přes Ukrajinu do Evropy.

Tyto plány mají ovšem mnoho trhlin. V první řadě, ázerbájdžánské dodávky zemního plynu jsou omezené a v blízké budoucnosti ještě zůstanou – sám Ázerbájdžán má velkou spotřebu, a navíc již vyváží do Gruzie, Turecka i Evropy. Jak navíc zdůraznila tamní vláda, navýšení dodávek do Evropy by bylo podmíněno dlouhodobými smlouvami s evropskými dodavateli. V tomto kontextu prezident Alijev podle serveru Upstream poukázal na zastavení financování projektů fosilních paliv ze strany většiny evropských bank a na evropskou politiku energetické tranzice, která podle něj komplikuje realizaci takových projektů. Jednoduše se neví, kdo by modernizace plynovodů zaplatil a ani Ázerbájdžán, ani Evropská unie (kvůli svým klimatickým cílům) by to pravděpodobně nebyly. To samé platí pro zmíněný podmořský plynovod přes Kaspické moře, do jehož čela se Ázerbájdžán, podle Alijeva, nepostaví a ani do něj nehodlá investovat.

Tranzit ázerbájdžánského plynu přes Rusko na Ukrajinu je pak nepravděpodobný, neboť by vyžadoval, aby Rusko otevřelo svou plynovou infrastrukturu, čímž by ztratilo kontrolu nad svou soustavou, která je považována za strategické aktivum. A i kdyby to Moskva umožnila, pravděpodobně by požadovala vysoké tranzitní poplatky, což by zvýšilo cenu plynu. Navíc je opět potřeba nezapomínat na geopolitickou situaci a fakt, že tranzit přes Rusko by jednoduše byl riskantní, protože by Kreml mohl kdykoliv své kohoutky uzavřít, když by chtěl vyvinout tlak na Evropskou unii. Vyjednání swapů se zapojením Turecka by bylo taktéž složité, vzhledem k tomu, že by Turecko zřejmě vyžadovalo záruky pro jejich provozování, a to především finanční.

ČAS NA SKUTEČNOU ZMĚNU EVROPSKÉ ENERGETICKÉ POLITIKY?

Nejjednodušším řešením by tedy byl virtuální swap mezi Ruskem a Ázerbájdžánem, při němž by přes Ukrajinu do Evropy putoval ruský plyn označený za ázerbájdžánský, bez nutnosti fyzické přepravy plynu z Kavkazu přes Rusko a Ukrajinu. Z politických důvodů by se ovšem všechny zainteresované strany tvářily, že jde o skutečnou fyzickou výměnu. V případě tohoto řešení však vyvstává zásadní otázka, zda chce EU nadále přispívat ruské ekonomice platbami za plyn ve v podstatě neztenčené míře a jestli nemá právě konec tranzitní dohody odstartovat éru asertivnějšího přístupu Evropské unie vůči dodávkám ruského plynu, na nějž dosud nejsou uvaleny žádné evropské sankce.

O AUTORCE

HANA HALFAROVÁ je studentkou oboru Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost na Masarykově univerzitě v Brně. Největší pozornost věnuje tomu, jak potřeba zajištění energetických dodávek formuje mezinárodní vztahy.

Kontakt: hana.halfarova@centrum.cz