Revizi Green Dealu bychom dělat neměli

ABSTRACT: "Climate policy should definitely not change in the sense of curtailing current objectives because already now they are insufficient", says Štěpán Vizi, a climate policy expert from the Centre for Transport and Energy. According to him, decarbonisation should even be accelerated.

Sílí tlaky, aby se klimatická politika EU revidovala. Antverpskou deklaraci, která to požaduje, podepsalo už přes 800 průmyslových firem. Jak se na to díváte Vy? Myslíte si, že by se Green Deal měl nějak revidovat?

Jsme teď před volbami a bude nová Komise a je těžko předvídat, s čím přijde a jaké bude složení, ale všeobecná nálada je asi taková, že v tuhle chvíli je potřeba se soustředit hlavně na implementaci, protože byla přijata spousta nové legislativy, balíček Fit for 55 a další. Nějaké přehodnocení evropské klimatické politiky je podle mě proti klimatickým závazkům. Dilema mezi konkurenceschopností a dosažením klimatických cílů je falešné, protože když se podíváme na čísla, co transformace může přinést, tak přínosy převažují nad náklady. A už dnes Evropa čelí zásadním ekonomickým škodám kvůli klimatické změně.

Na přírodě?

Nejenom na přírodě, má to zásadní dopad i na ekonomiku. Když se vyčíslí škody, tak za posledních pět let v EU ty škody byly asi 170 miliard euro. Aktuálně vidíme například dopad výkyvů teplot ze začátku roku na zemědělství, produkci potravin, ovocnářství, což vyvolalo růst cen potravin. A samozřejmě to má dopad i na energetickou infrastrukturu, na produktivitu práce, na náklady v zdravotnictví atd. Nedávno Potsdamský institut pro výzkum klimatické změny spočítal, že škody do roku 2050 způsobené emisemi skleníkových plynů budou šestkrát vyšší než náklady, které jsou potřeba na dekarbonizaci.

V Antverpské deklaraci se také píše, že se budou muset investice do průmyslu zvýšit šestkrát, aby vůbec se dostálo všem klimatickým závazkům…

Investice se rozhodně musí zvýšit, to je určitě pravda. Všechny státy v této chvíli aktualizují svoje Národní klimatické a energetické plány a strategie, jak těch klimatických cílů chtějí dosáhnout. Podle prvotní analýzy těchto plánů to vypadá tak, že současná opatření nejsou dostatečná pro to, abychom stanovených cílů dosáhli. To znamená, že investice se určitě musí navýšit. Je to ale časově omezená příležitost. Investice, které uděláme, na dlouho dopředu určí, jak se ta transformace bude vyvíjet. V tuhle chvíli má Česko k dispozici bezprecedentní objem financí na transformaci a, pokud promešká příležitost správně a efektivně využít Modernizační fond, výnos z emisních povolenek, Sociální klimatický fond a podobně, tak ty peníze na dekarbonizaci už nemusí být k dispozici. A budeme v nevýhodě oproti ostatním státům, které do modernizace investují.

Myslíte si, že je rozumné přesunovat energeticky náročné výroby do ciziny? Zavírají se energeticky náročné výroby, energie se bude dovážet. Chemický či farmaceutický průmysl už v Evropě skoro neexistuje. Tím se problém s emisemi CO₂ přece nevyřeší.

Česká republika je pořád poměrně průmyslová země, takže si nemyslím, že by to bylo tak, že by se všechen průmysl přesunul do zahraničí, protože potom bychom ten problém ani nemuseli řešit. Jsou určitě tendence především podpořit hlavně zelený průmysl v Česku a podpořit transformaci. Aby průmysl zůstal konkurenceschopný, tak vyžaduje investice do dekarbonizace, protože jinak dál konkurenceschopný nebude. Z dlouhodobého hlediska je to něco, co je potřeba, a ten trend je celosvětový. Při transformaci bude důležité se nesoustředit jen na stránku výroby, ale i na stránku snižování energetické náročnosti a snižování spotřeby.

Je pravda, že Česko teď elektřinu vyváží a všechny scénáře, se kterými se pracuje, počítají s tím, že se stane dovozcem elektrické energie. To je ale proto, že obnovitelné zdroje, kde Česko zaostává proti ostatním evropským zemím, snižují cenu elektřiny. Energetický trh funguje tak, že pokud je k dispozici levnější elektřina ze zahraničí, tak ji dovážíme. Proto pro nás je prioritou, aby se v Česku co nejrychleji nastartovala stavba nových obnovitelných zdrojů. Ve fotovoltaice už se to do nějaké míry daří, i když pořád je potřeba to tempo zrychlit. Ve větrné energetice zaostáváme za Evropou velmi výrazně a bude potřeba nastartovat rozvoj větrné energetiky, protože samotné fotovoltaické elektrárny nestačí. Mimo jiné protože vyrábějí hlavně v létě. Větrná energetika se s tím v českých podmínkách velmi dobře doplňuje, protože větrné elektrárny vyrábějí hlavně v zimě, a je to zásadní součást transformace. Větrné elektrárny mohou přispět k tomu, že se sníží potřeba plynových či uhelných zdrojů.

Think tank Ember nedávno zveřejnil studii, kde zkoumali potenciál obnovitelných zdrojů v celé střední a východní Evropě, a z té analýzy vychází, že když země v tomhle regionu využijí potenciál výroby energie z obnovitelných zdrojů naplno, tak do roku 2030 cena elektřiny bude o 29 % nižší, než pokud bychom budování obnovitelných zdrojů neurychlili.

Dekarbonizace by ale zároveň neměla zničit průmysl...

Průmysl ještě v tuhle chvíli dostává poměrně velké množství emisních povolenek zdarma, které se budou postupně omezovat do roku 2033, kdy by měl vstoupit v platnost mechanizmus CBAM. CBAM říká, že za produkty, které se dovezou do Evropy, by se mělo platit uhlíkové clo. Jde o opatření na ochranu evropského průmyslu. My z dlouhodobého hlediska emisní povolenky zdarma vidíme jako hodně problematické, protože to jde úplně proti smyslu systému emisního obchodování. Smysl je takový, aby ti, kteří nejvíc znečišťují, za znečišťování platili, protože to znečištění má dost zásadní negativní dopady na veřejný rozpočet, na zdravotnictví a podobně. Povolenky zdarma měly být pouze přechodné opatření a jsou v tuhle chvíli v platnosti výrazně déle, než se na počátku předpokládalo, což není motivační pro snižování emisí.

Trhy emisního obchodování fungují v mnoha zemích na světě. Evropa není rozhodně jediná, i Čína má například emisní obchodování, celá řada států USA taky, takže zpoplatnění uhlíkových emisí není něco, co by fungovalo jen v EU.

Evropská unie se ale snaží o dekarbonizaci daleko více než třeba Čína nebo Indie. Nepodřezává si EU pod sebou větev, nesnižuje dobrovolně svou konkurenceschopnost?

Třeba Čína masivně investuje do elektromobility. Čínský průmysl je díky tomu oproti tomu evropskému v elektromobilitě napřed a hrozí, že čínští výrobci převálcují evropský trh. Tohle je příklad toho, proč je potřeba do transformace investovat víc, protože ve chvíli, kdy Evropa neudrží krok například v tomhle, tak může o konkurenceschopnost přijít. V mnoha oblastech dekarbonizace ale je Evropa určitě napřed, to je pravda.

Stále mluvíte jen o obnovitelných zdrojích. Energetika přece nemůže stát jen na obnovitelných zdrojích, protože jsou nestabilní a elektřinu z nich pořád ještě nejde úplně skladovat.

Když se podíváme na energetickou krizi, tak jsme závislí na dovozu fosilních paliv ze zahraničí. Ano, spalují se tady v Česku a vyrábíme tady z nich elektřinu, závislost na dovozu fosilních paliv je obrovské riziko pro energetickou bezpečnost. Viděli jsme to, když začala ruská invaze na Ukrajinu. Z analýz vidíme, že jen obnovitelné zdroje, soláry, které se vybudovaly mezi roky 2019 až 2021, během té energetické krize pomohly snížit cenu elektřiny asi o 8 %. To znamená, že energetická krize by byla ještě mnohem hlubší, pokud bychom ty obnovitelné zdroje neměli, protože cena plynu byla to hlavní, co určovalo celkové ceny.

Ale s plynem se přesto počítá jako s přechodovým palivem minimálně do roku 2040…

Z klimatického hlediska plyn je velmi problematický. Plyn ale v České republice nějakou roli hrát bude. V teplárenství je v současnosti poměrně dost projektů přestavby z uhlí na plyn. Zároveň ale nebyly často dostatečně prověřeny možnosti využití třeba tepelných čerpadel, velkých průmyslových tepelných čerpadel nebo obnovitelných zdrojů. A samozřejmě prvotní investice v případě přechodu na obnovitelnou energii může být často vyšší. Když se na to ale podíváme z dlouhodobého hlediska, tak investovat do transformace na plyn ve chvíli, kdy hrozí, že kolem roku 2040 by využívání plynu mělo končit, je poměrně velké riziko pro takovou investici. Je to riziko zmařených investic, proto by se měly prověřit alternativy a vlastně přeskočit tu přechodovou fázi. Tam, kde je to možné, by se mělo konvertova rovnou na obnovitelné zdroje nebo na využití odpadního tepla, sekundárního tepla a podobně a tímto způsobem soustavu transformovat.

Nejde ale jenom o změnu zdroje, ale o celkovou modernizaci systému dálkového vytápění, protože ty systémy se dají přeměnit na vytápění nové generace s nízkoteplotním vytápěním, kde je potřeba mnohem méně energie.

Jak se díváte na jadernou energii?

My se v současnosti účastníme debaty o nové Státní energetické koncepci, o Politice ochrany klimatu a o Národním energeticko-klimatickém plánu. Ministerstvo pevně stanovilo, že v tom modelu musí být minimálně tři nové jaderné reaktory plus jeden malý modulární reaktor. Ale předpokládané náklady na nové jaderné zdroje jsou velmi výrazně podhodnocené. Tam vidíme velké riziko, že výstavba bude výrazně dražší, než se ve všech scénářích počítá. A zároveň, že se nestihne v tom časovém horizontu, se kterým se počítá, tedy v roce 2036. Zároveň nám to ani nepomůže v nahrazení uhlí, protože uhlí má skončit nejpozději do roku 2033. Bohužel jsme to několikrát připomínkovali při modelování scénářů, že by se měly prověřit i jiné varianty. Takové, kdy náklady na výstavbu budou výrazně vyšší, než se nyní předpokládá. Jestli třeba nejsou nějaké levnější alternativy, protože v prvních scénářích vycházelo, že by transformace energetiky byla možná i jen s jedním novým jaderným reaktorem. Tyhle možnosti potom byly úplně opuštěny. Z našeho pohledu je to velká chyba, že se neprověřily jiné alternativní scénáře. Třeba, že by se s novými reaktory počítalo jenom ve chvíli, kdy se to ekonomicky vyplatí. Ale tato varianta vůbec nebyla prověřena a vstupují do toho právě i ty parametry, které pro jádro počítají se z našeho pohledu velmi nízkými náklady na výstavbu. A neprověřovalo se, co to bude znamenat, pokud ty náklady budou výrazně vyšší.

Takže jste úplně proti výstavbě velkých reaktorů nebo i proti výstavbě modulárních malých reaktorů? Nelze se přece opřít jen o obnovitelné zdroje…

V Evropě koncepce se 100 % obnovitelných zdrojů už existují, takže ta varianta určitě existuje a měla by se prověřit i v českém prostředí.

Dobře, ale přece je úplně nereálné mít energetiku založenou jen na obnovitelných zdrojích…

Musíme se bavit i o stránce spotřeby, to znamená snižování spotřeby energie. Často se zapomíná, že v  transformaci energetiky nejde o to jenom nahradit současné zdroje jinými, ale zároveň s tím musí docházet i k snižování celkové spotřeby energie a k úsporám energie a k přechodům třeba na využívání odpadního tepla nebo na cirkulární ekonomiku. Takže nejde jenom o nahrazování výroby, ale musí se nějakým způsobem měnit i stránka spotřeby.

Ale kvůli elektromobilitě a tepelným čerpadlům spotřeba elektřiny přece poletí prudce nahoru…

To je sice pravda, ale ty spotřebovávají výrazně méně energie, než třeba spalování fosilních paliv. Elektromobily se navíc dají průběžně využít na akumulaci v průběhu dne, takže to je něco, co určitě je také důležité do toho systému započítat. Zároveň ale souhlasím, že stejně jako při nahrazování zdrojů v energetice, tak i v dopravě není cesta nahradit všechna auta, nebo dokonce předpokládat další nárůst počtu aut a všechny je nahradit elektromobily, protože to jednak výrazně zvyšuje poptávku po elektřině, ale také poptávku po surovinách a zdrojích, které jsou potřeba na jejich výrobu. Musíme najít opatření, která nám umožní snížit poptávku po automobilové dopravě.

Aby lidé elektromobily nejezdili, protože si to kvůli vysoké ceně nebudou moci dovolit? 

To není o tom, aby si to nemohli dovolit, ale aby byly k dispozici alternativní způsoby dopravy. Jednak to může být samozřejmě sdílení aut. A aby byly opravdu dostupné alternativy, které jsou mnohem energeticky efektivnější, tedy veřejná doprava, především vlaková, protože jsou z hlediska spotřeby energie a z hlediska životního prostředí výrazně efektivnější než automobilová doprava. Nejde o to, aby si lidé nemohli dovolit cestovat a dopravovat se tam, kam potřebují, ale aby k tomu nemuseli využívat automobilovou dopravu, což třeba ve městech už často je, ale na venkově je to v současnosti velký problém, že bez auta se tam těžko žije. A to by se mělo v budoucnu změnit.

Co budoucnost spalovacích motorů?

V dopravě je jasným trendem elektrifikace. Elektrifikace je něco, s čím se počítá.

A vodík?

Je pravda, že je drahý a měli bychom se zaměřit hlavně na zelený vodík, který potřebuje množství elektřiny z obnovitelných zdrojů. Takže je potřeba ho nasazovat jenom tam, kde není žádná levnější alternativa. To znamená, že ve chvíli, kde třeba v dopravě je možnost přímé elektrifikace bez vodíku, tak to dává mnohem větší smysl, než přechod na vodík. A vodík by se měl využít opravdu jen tam, kde to nezbytně nutné.

Takže resumé je, že revizi Green Dealu bychom dělat neměli…

Když se podíváme na cíle Pařížské dohody, tak cíl EU snížení emisí o 55 % do roku 2030 je nedostatečný a nepovede ke splnění cíle omezení oteplování o maximálně 1,5 °C do konce století. Takže klimatická politika by se rozhodně neměla měnit ve smyslu omezování těchto cílů, protože už v tuhle chvíli jsou nedostatečné. Máme novou studii, která porovnává velmi ambiciózní scénáře snižování emisí, protože počítá s klimatickou neutralitou EU už do roku 2040 místo do roku 2050. Z té studie jasně vyplývá, že přínosy rychlejší tranzice budou vyšší než dodatečné náklady. Pro Česko by rychlejší dekarbonizace do roku 2030 přinesla asi 439 miliard korun ve vedlejších přínosech, což odpovídá nějakým necelým sedmi procentům ročního hrubého domácího produktu. Šlo by například o pozitivní dopad na veřejný rozpočet, na zaměstnanost, snížení nákladů na zdravotnictví, protože se nesníží jen emise skleníkových plynů, ale i znečištění vzduchu. Jenom ve zdravotnictví by to bylo 47 miliard korun ušetřených nákladů. Česko je také jedna ze zemí, kde se investice do energetických úspor vyplatí nejvíce v Evropě, poměr přínosů a nákladů činí 3,6. To znamená, každá koruna, kterou investujeme do energetických úspor, se nám vrátí 3,6krát.

O DOTAZOVANÉM

Štěpán Vizi v současnosti pracuje v Centru pro dopravu a energetiku, kde se zabývá především evropskou energetickou a klimatickou politikou a řešeními současné energetické krize. Je absolventem Fakulty sociálních věd UK, část studií strávil také na univerzitách v Brémách a Tübingenu.