EU ETS v souvislostech, dopady a možná východiska

ABSTRACT: The European emissions trading system does not meet the basic preconditions for successful operation that the US sulphur emissions trading system met. The EU ETS should be fundamentally reformed before it causes the collapse of European industry.

---

 

TROCHA HISTORIE

Na začátku přišla Organizace spojených národů s chvályhodnou myšlenkou chránit životní prostředí v celosvětovém měřítku. Na základě Summitu Země v Rio de Janeiru (1992) byl dohodnut a nakonec částečně ratifikován Kjótský protokol, který definuje závazné cíle pro každou smluvní stranu snížit emise skleníkových plynů v letech 2008 až 2012.

Evropská unie se zavázala tyto cíle splnit, takže tři roky před začátkem „kjótského období“ byl zahájen projekt systému obchodování – EU ETS, který odpovídá kjótskému rámci Cap-and-Trade. Předlohou pro EU ETS byl americký systém obchodování s emisemi škodlivin (kyselé deště – oxidy síry) v rámci jejich zákona o čistotě ovzduší.

Iniciátory myšlenky byli zástupci energetické společnosti ENRON, kteří systém Cap-and-Trade na mezinárodním fóru (Kjóto) protlačili, když rokování spěla ke krachu. Přes výhrady EU byl princip přijat s tím, že podrobnosti budou zpracovány v další etapě. V tomto postupu, uplatňovaném jako modus operandi je skryto mnoho omylů a problémů, daleko efektivnější by bylo postupovat projektovým přístupem. Nepříjemným paradoxem je fakt, že společnost zkrachovala a její vedoucí představitelé byli dokonce odsouzeni do vězení.

První, tříletá fáze I nedopadla dobře. Členské státy EU na základě jednotlivých národních akčních plánů obdržely více bezplatných emisních povolenek, než skutečně potřebovaly. Díky dobrému lobbingu tak bylo zajištěno, že nejhorší emitenti dostali tolik bezplatných emisních povolenek, že si nemuseli kupovat žádné „navíc“. Konec první fáze byl z cenového hlediska katastrofální. Jedna emisní povolenka stála pouhých 0,01 eura. Každopádně sama EU však prohlásila, že tento konec není tak katastrofální, protože šlo pouze o „učební“ fázi.

Druhá fáze EU, ale první kjótská fáze, přišla s novým pravidlem – státy dostaly méně bezplatných emisních povolenek (zhruba o 6,5 % oproti roku 2005). Bohužel koncem roku 2008 zasáhla EU celosvětová finanční a hospodářská krize, která znamenala vážný pokles (o 20 %) průmyslové výroby, což neodmyslitelně vedlo k velkému přebytku povolenek (zhruba 2 miliardy) v rámci EU ETS. Přesto cena neklesla na nulu. Komise (EK) navrhla tzv. backloading a z trhu bylo staženo ve třech krocích 900 milionů povolenek. Ty se doposud do systému nevrátily, ani po postupném ekonomickém zotavení.

Konec fáze II znamenal také konec sedmiletého období, kdy měli provozovatelé nárok na získání téměř všech povolenek zdarma za předpokladu, že splní emisní limit (strop).

Od třetí fáze, která začala v lednu 2013, se očekávalo, že nakonec přinese úspěch. Jak by to dopadlo, zažíváme dodnes, ale jedno je jisté – aukce zavedené v roce 2013 nejsou žádný zázrak. Ekonomické výkyvy a evropská politicko-administrativní rozhodnutí stále více ovlivňují cenu a celý EU ETS tak silně, že poskytuje jen malý signál pro investory, kteří se dívají dál a hodnotí nové nízkouhlíkové technologie, které mimochodem v mnoha odvětvích stále fatálně chybí.

Vývoj cen povolenek do konce loňského roku je znázorněn na obrázku č. 1.

 

Obrázek č. 1: Vývoj ceny emisních povolenek v EU ETS od roku 2005 do současnosti

Zdroj: ICAP

 

Aby se EU ETS necítil osamělý – původním cílem bylo vytvořit systém globální s globální cenou emisí – podívejme se na některé další systémy se superpozicí EU ETS na obrázku 2.

Z porovnání vyplývá, že na přelomu roku 2019/20 došlo k administrativní manipulaci se systémem, když ani backloading v roce 2017 nepřinesl kýžený nárůst ceny povolenky. Ostatní systémy (RGGI – část států USA, Jižní Korea a Čína) se vrátily k ceně 10–15 UDS/t. Systém UK je odnoží původního EU ETS a byl dokonce na nějakou dobu suspendován jako irelevantní a docela se divím, že se s ním počítá i do budoucna. Po otevření přístupu na trh EU neemitentům pak došlo k raketovému nárůstu cen!

 

Obrázek č. 2: Ceny povolenek v několika obchodních systémech (pro porovnání tentokrát v USD/t)

Zdroj ICAP

 

PROČ TO NEMŮŽE FUNGOVAT

Za těchto okolností (bezostyšná manipulovatelnost) lze EU ETS jen stěží považovat za tržní nástroj. Protože absolutní úroveň alokovaných emisí každoročně snižovaná redukčním faktorem je poměrně jednoduchý ukazatel, mezinárodní společenství se (velmi snadno a krátkozrace) zaměřuje na absolutní čísla. Navíc, úroveň alokace je docela obecně považována za dosažené snížení emisí – no, světe, div se… Tento ukazatel nám bohužel nic neříká o strukturálních změnách, které jsou v energetice, stejně jako ve výrobních, energeticky náročných odvětvích, velmi potřebné.

Uhlíková náročnost, udávaná jako fyzická hmotnost skleníkových plynů na fyzickou jednotku produkce (MWh, tuny), vyjadřuje mnohem přesněji dekarbonizační úsilí jednotlivých provozů a dokonce i průmyslových odvětví, eliminuje výkyvy teplot v průběhu roku, změny hospodářského cyklu apod. Ovšem, na této bázi nelze na udělovat příkazy a kontrolovat jejich plnění!

Od oficiálního spuštění systému EU ETS uplynulo již téměř 20 let a naše současná cesta nikam nevede a nevykazuje žádné zvláštní strukturální změny ve struktuře výroby elektřiny tak, že uvidíme alespoň náznaky nových, průlomových technologií a namísto toho se jako moderní energetika vydávají stoleté technologie, byť oblečené do moderního a ne vždy účelného a prospěšného hávu!

Na začátku byla použita nízkonákladová opatření (zejména v odvětví energetiky), jako je organizace provozního řádu elektráren a řazení zdrojů s ohledem na minimální uhlíkovou náročnost elektráren, ale dosud nebyla použita žádná závažná dekarbonizační opatření (kromě dostavby JETE a zrušení řady zastaralých provozů v energetice i průmyslu v devadesátých letech). Měli bychom také mít na paměti, že provozovatelé OZE vyrábějí velmi často mimo dispečink v energetickém sektoru, takže nasazení OZE (fotovoltaika, vítr) by se v národním měřítku mohlo nejlépe projevit i jako změna uhlíkové náročnosti. EU ETS však nezohledňuje uhlíkovou náročnost.

Dosud jsme tedy mohli emise snížit, ale bylo toho dosaženo snížením výroby, bohužel nikoliv strukturálními, uhlíkově účinnějšími opatřeními. Situace je velmi podobná ve všech zemích EU, protože průmysl funguje ve velmi podobném ekonomickém prostředí a podrobné statistiky vykazující situaci v průmyslu ČR by se daly snadno považovat za použitelné v rámci celé EU. Vývoj ve druhém obchodovacím období – počátkem druhého desetiletí v české energetice a ocelářském průmyslu je naznačen na obrázcích č. 3 a 4.

 

Obrázek č. 3: Uhlíková intenzita výroby elektřiny na zdrojích ČEZ

 

Obrázek č. 4: Uhlíková intenzita ocelářské výroby v ČR

Zdroj: veřejně dostupná data

 

Jak se shodují mnozí analytici napříč politickým spektrem, EU ETS nemá potenciál perspektivního nástroje, který by podpořil výzkum a vývoj, a není ani schopen získat finanční prostředky na takovýto počin. Snaha poskytnout finanční prostředky na pilotní projekty CCS nepřinesla žádné hmatatelné výsledky a strany, které měly původně o takové projekty zájem, od svých zájmů o tyto technologie vesměs ustoupily.

Vzhledem k tomu, že systém EU ETS nebyl nikdy analyzován z hlediska účinnosti, pokud jde o přímé snížení emisí, je za klíčový problematický faktor nefunkčnosti systému obvykle prohlašována „nadměrná alokace“. Tento základní předpoklad je mylný, neboť pro dekarbonizaci celého hospodářství neexistují snadno dostupné technologie (viz řada dokumentů IEA, např. The Energy Technology Perspectives). Tento předpoklad vede EK k závěru, že přístup k obchodovatelnému objemu emisí by mohl pomoci při stanovování cen uhlíku (back­loading, rezerva tržní stability), a to není nic jiného než přiblížení EU ETS konceptu uhlíkové daně se strašnou nepředvídatelností, a především umožňuje administrativní manipulace!

 

ZA JAKÝCH PODMÍNEK BY MOHL FUNGOVAT SYSTÉM OBCHODOVÁNÍ S EMISEMI?

Tak, jak se ve Spojených státech uplatnil systém obchodování při omezování kyselých dešťů (tedy emisí oxidů síry a dusíku), jeho funkčnost závisela na čtyřech základních podmínkách:

Předmětem obchodování musí být emise škodlivin – a jakkoliv to bude mnoha lidem proti mysli, oxid uhličitý není škodlivina. Uhlík je jeden ze základních biogenních prvků a při poklesu obsahu v atmosféře pod 170 ppm se zastavuje proces fotosyntézy a to je konec života na této planetě – zkusme si trochu uvědomit dosah tohoto faktu!

Koloběh uhlíku je obecně přijímaný jev, ovšem málokdo bere v úvahu, o jaké přesuny hmot se jedná – je to 770 bilionů tun oxidu uhličitého (330 bilionů respirace s vodním prostředím, 220 bilionů tun výměna s půdou a asi stejné množství respirace živých organizmů – rostlin a živočichů, něco připadne na sopky) a jen 3,5 % je antropogenní příspěvek! A při této ohromné výměně hmot byla zjištěna „životnost“ emitovaného oxidu uhličitého cca čtyři až čtyři a půl roku! Takže, pro lepší pochopení trochu grafiky (obrázek č. 5).

 

Obrázek č. 5: Grafické znázornění zlomku antropogenních emisí CO₂ v atmosféře

Zdroj: heritage.org

 

A teď jak dýcháme:

Dospělý člověk vydýchá denně cca 0,8 kg oxidu uhličitého – a spočítejte si, kolik denně vydýchá celá populace, zvířátka atd! A to se do antropogenních emisí nepočítá!

• Další podmínkou je homogenní ekonomické prostředí. To znamená, že snižování emisí s asistencí ETS musí probíhat v prostředí, kde náklady na snížení emisí škodlivin jsou obdobné pro všechny účastníky trhu. Takže kyselé deště se uplatnily v americké energetice a z této a předchozí podmínky vyplývá, že emisní obchodování není nástrojem snižování emisí, nýbrž nástrojem optimalizace ekonomiky snižování emisí škodlivin. Ovšem politická reprezentace dnes bezostyšně prohlašuje systém EU ETS za nástroj snižování emisí!!! Tedy, politická reprezentace nám bezostyšně lže! Mimochodem, náklady na drobné snižování emisí jsou ve zpracovatelském energeticky náročném průmyslu o dva řády vyšší než v elektroenergetice a požadovaná hluboká dekarbonizace průmyslu (čistá nula) se rovná jeho likvidaci. Co to udělá s pracovními místy, si laskavý čtenář může domýšlet a potřebuje pro to bujnou fantazii – jsou samozřejmě výjimky, ale moc jich není. Abych to, co zde tvrdím, mohl říkat odpovědně, mám dost dlouhou, skoro šedesátiletou průmyslovou zkušenost.

• Třetí podmínkou je dostupnost mitigačních technologií. Jakkoliv se tváříme, že v energetice je máme, dovolím si zde tvrdit, že nikoliv. A nedovedu pochopit, že s vidinou dotací to nedokáží odpovědní reprezentanti výrobní sféry říct nahlas. Vítr a sluníčko jsou slepé ulice a neodpovědní podvodníci „prodávají“ něco, čemu se na Divokém západě říkalo „hadí olej“. Sám jsem zažil, že když jsem v Bruselu na fóru řekl, že pro praktické uplatnění není náhrada dostupná ani za 20 let, byl jsem peskován jako pesimista – a doteď – za dvacet let, fosilní zdroje představují 79 % všech primárních zdrojů energie a emise (ty antropogenní tak, jak je bilancujeme) neutěšeně rostou. Vývoj emisí souvisejících s výrobou energie globálně je vidět na obrázku č. 6.

 

Obrázek č. 6: Vývoj emisí souvisejících s výrobou energie globálně v letech 1900 – 2023 a jejich roční změny 

Zdroj: publikace IEA

 

Vývoj emisí za 35 let v České republice je zobrazený na obrázku 7.

 

Obrázek č. 7: Vývoj emisí v České republice od roku 1989

Zdroj: OurWorldInData.org

 

V tomto ohledu si dovolím citovat Davida Blackmona, brilantního analytika s životními zkušenostmi v energetice, s nímž se naprosto ztotožňuji:

„Cesta k současné, skomírající energetické transformaci je naplněna nesčetnými vznešenými sliby o budoucích technologických zázracích. Tyto předpovídané kvantové skoky jsou vždy za rohem, ale tento roh se příliš často nikdy nepodaří dosáhnout. Pokud to nastane, nabízí se jedna ze dvou možností: Buď změna směru, nebo další příslib dalšího neověřeného zázračného řešení. Opět je to hned za rohem.

Nikde se tento často se opakující cyklus neúspěšných slibů neprojevil tak výrazně, jako v prostoru potřebném pro řešení problémů rozšiřitelného ukládání elektřiny vyráběné z nestálých obnovitelných zdrojů energie, tj. větrné a solární energie. Ve své vlastní kariéře jsem již více než deset let často psal o vývoji technologií v oblasti baterií a žádné ze slibovaných řešení, které jsem podrobně popsal, se neuskutečnilo. Technologie, které byly v roce 2012 za rohem, zůstávají za stejným rohem i dnes, a to navzdory miliardám dolarů dotovaných investic.“

Další „za rohem“ je vodík a puristé nám ho nabízejí hned v několika barvách. Má to ovšem nejeden háček – jedním a nemalým jsou potřebné objemy a samozřejmě nemenším problémem je účinnost řetězce procesů. Britové, kteří se zavázali zákonem k dekarbonizaci a větru tam mají plno, o vodíku říkají, že je to jako kopat mrtvou velrybu po pláži – jde to, ale proč? A takto bychom mohli jít krok za krokem, „objev za objevem“.

• Konečně, efektivita jakéhokoliv systému je dána faktem, že jeho účastníci jsou v převážné míře přesvědčeni, že bude fungovat a bude ve svých důsledcích ekonomickým přínosem. U EU ETS už to dávno neplatí – s jeho politickým vyhlášením za nástroj snižování emisí došlo ke konverzi na dirigistický a zbytečný nástroj a výnosy z aukcí v budoucnu mají být použity bohužel nikoliv na vývoj a modernizace technologií a na případná adaptační opatření, ale na rozšiřování občasných (dříve obnovitelných) zdrojů. To, že se ekonomika kamufluje, je známá věc. Ale že to bude v takovém měřítku s jednoznačným popřením ukazatele návratnosti vložené energie, je opravdu perverzní.

 

Obrázek č. 8: Porovnání několika technologií výroby elektřiny podle EROI

Zdroj: https://doi.org/10.1051/epjconf/201818900016

Poznámka: obecně se uznává, že technologie s EROI menším, než 7 jsou energeticky nenávratné. Částečně je to již zohledněno průměrným ročním zatížením, kterého lze technicky dosáhnout a platí dvě zásady:
– Vlastní energetická technologie musí společnost plně zásobovat sama. Kombinace s jinou technologií maskuje vlastnosti analyzovaného systému a brání srovnatelnosti.
– Výkon musí následovat zatížení, nikoli naopak, jak často navrhují zastánci inteligentních sítí. Za tímto účelem je zapotřebí disponovat rezervním výkonem pro intermitentní techniky, jako jsou větrné a solární zdroje.

 

JAK DÁL – KUDY MŮŽE VÉST CESTA?

Vzhledem k tomu, že v systému EU ETS existuje řada partikulárních zájmů a mnoho lidí do něj vkládá veškeré své naděje, měl by systém být reformován tak, aby splňoval alespoň jednu nejzásadnější podmínku: homogenní ekonomické prostředí, tj. být omezen energetický sektor. Není možné tento nástroj sladit, když se náklady na zmírňování emisí v jednotlivých odvětvích liší až o dva řády. Samozřejmě, musí existovat schůdné náhradní technologie. A je společensky nepřijatelné uvrhnout obyvatele EU do energetické chudoby jen kvůli neodpovědným politikům, řečnícím o globální odpovědnosti.

Ve světě již existují příklady zemí, které s uhlíkovou daní začaly a nyní je pro ně výhodná, mimo jiné je to i devět evropských států. Asi nejznámější je příklad Švédska. Důsledně se řídí zásadou „znečišťovatel platí“, jsou spravedlivé a předvídatelné a nakonec mohou pomoci shromáždit peníze do globálního klimatického fondu na financování výzkumu a vývoje, počáteční realizace a nakonec i adaptačních opatření v nejohroženějších oblastech této planety.

Proto by se nemělo „přidávat“ pouze na energetiku a výrobní odvětví, ale také na rostoucí dopravu. Dopravní sektor obecně prochází něčím jako „modernizací“, cílem by měla být bezpečnost a úspornost (spotřeba do 3 až 3,5 litru na sto kilometrů). Elektromobily a vodíkové články či pohon obecně stále zůstávají výzvou, pokud mají vůbec nějakou perspektivu ve významném měřítku, tak spíše pro mnohem vzdálenější budoucnost.

Nutno dodat, že široké úsilí prevence klimatických změn nemůže vyvinout pouze samotná EU. Svět by se měl v tomto úsilí sjednotit, což znamená, že největší světoví znečišťovatelé (Čína, Indie a USA) by se měli přidat ke společnému úsilí, jinak je to jen plýtvání časem a penězi. V dohledu není sjednocení globálního úsilí přes všechny ty konference stran a podobně.

V příštích letech je jisté, že EU bude nucena na globální vývoj reagovat – žít v současných iluzích o „vedoucí roli” je hloupost, vedoucí jen k další degradaci EU ve všech třech pilířích udržitelnosti. Přitom si svět nevede vůbec špatně, jak ukazuje obrázek 9.

Potenciální úspěchy EU ETS však nepotvrzují ani výsledky v tabulkách z údajů Eurostatu, které jasně ukazují, že množství použitého uhlí v EU stále roste, a to více než v roce 2005. V případě ceny původní „přání“ prodávat jednu emisní povolenku za 20 eur je dnes jen z říše snů a jak ukazuje vývoj ceny, situace nebude lepší a spíše vede ke krachu, který může mít i velmi závažné důsledky.

Je pochopitelné, že zvláště provozovatelé velké energetiky chtějí spíše skutečné obchodování s emisními povolenkami než uhlíkovou daň. Důvody jsou prosté, v rámci tohoto systému mají stále potenciální naději, že díky dobrému lobbingu získají minimálně část povolenek zdarma, v případě daní je něco takového opravdu nemožné. Na druhou stranu by daň mohla pomoci stanovit cenu uhlíku, která je důležitá pro jakékoliv snahy o dekarbonizaci. Bohužel stanovit cenu bude další obtížný úkol.

Od roku 2005 se změnila řada politiků a vedoucích představitelů na scéně EU. Mnozí z nich si mnou ruce ve světových médiích a tvrdí, že přijmou opatření, ale většina z nich nedosáhla téměř ničeho, a co je ještě horší, mnozí z nich mají v projektech EU ETS svůj vlastní kapitál, o který by v případě zavedení daně přišli.

Pokud tedy politici „chtějí držet naživu“ rámec současného systému a především inkasovat výnosy z prodeje povolenek na úrovni unijních institucí, bude to cesta zkázy a už dnes je patrné, že „zelený úděl“ (GD) vede ke ztrátě důvěryhodnosti EU v řadách občanů, zvláště těch, kteří zažili systém centrálního plánování v naší socialistické minulosti. GD totiž není nic jiného, než pokus o oživení onoho historického omylu a může vést až ke krachu myšlenky společné Evropy!

Přijaté cíle a nástroje musí samozřejmě odrážet všechny tři pilíře udržitelnosti: planetu, lidi a ekonomiku. Nerespektování kteréhokoli z nich by vedlo k chudobě, zhoršujícímu se životnímu prostředí a ztrátě naděje a perspektivy, zejména pro mladou generaci, jak to už dnes v úvodní fázi zažíváme, jen si to nechceme přiznat. Je to vážná výzva nejen pro rozvojový svět, ale i pro ekonomické bloky vyspělých zemí.

Vzhledem k rostoucí poptávce po energii na celém světě mohou další růst emisí zastavit pouze silné pobídky k úsporám a rychlé rozšíření čisté energie. Odpovědní vědci o změně klimatu konstatují, že toho víme velmi málo (a v diskuzích se oficiální vědou zcela opomíjí „uhlíkový cyklus“, kde antropogenní emise tvoří něco kolem 3,5 % – zmíněno nahoře – úloha oblačnosti atd.). Takže namístě je velká opatrnost s rychlými závěry – namísto toho se „zpevňují“ emisní a jiné cíle a vynakládají se prostředky, o jejichž účelnosti lze více jak pochybovat…

Velmi pragmaticky současnou situaci zhodnotil předseda COP 28 Sultán Al Jaber v Dubaji: „Souhlasil jsem s tím, že přijdu na toto setkání, abych střízlivě a vyzrále diskutoval. V žádném případě se nepodepisuji do žádné diskuse, která je alarmistická. Neexistuje žádná věda, ani žádný scénář, který by říkal, že postupné vyřazování fosilních paliv je to, co povede k dosažení 1,5 stupně Celsia (strop pro zvýšení teploty stanovený v Pařížské klimatické dohodě). …Prosím, pomozte mi, ukažte mi plán postupného vyřazování fosilních paliv, který umožní udržitelný socioekonomický rozvoj, pokud nechcete přivést svět zpět do jeskyní.“

Zatímco lidé i s dobrou vůlí, velkou inteligencí a skutečnou integritou, podpořili cap-and-trade, měli bychom si umět vysvětlit, proč pokračování v přístupu cap-and-trade vytváří nežádoucí riziko růstu emisí a proč existuje mnohem účinnější alternativa, která by se mohla stát politicky proveditelnou s vhodnou osvětou politiků, ale i veřejnosti, a dílčím způsobem se uplatňuje v mnoha koutech světa.

EU ETS opravdu nesplňuje stěžejní podmínku funkčnosti, tedy, že musí být dostupné efektivní náhradní nízkoemisní technologie, které až na zatím v EU politicky nepřijatelnou jadernou energetiku prostě nejsou. Považovat energii větru a fotovoltaiku za takové energie je zcela zcestné a velmi nebezpečné, silně ohrožující národní bezpečnost. Asi nejlépe to vyjádřil náš rodák, profesor Václav Smil, který v jedné ze svých posledních knih Jak funguje náš svět konstatoval:

„Pro ty, kteří ignorují energetické a materiální imperativy našeho světa, pro ty, kteří dávají přednost mantrám zelených řešení před pochopením, jak jsme se dostali do tohoto bodu, je recept jednoduchý: prostě dekarbonizovat – přejít od spalování fosilního uhlíku k přeměně nevyčerpatelných toků obnovitelné energie. Skutečný klíč je v práci: jsme civilizace založená na fosilních palivech, jejíž technický a vědecký pokrok, kvalita života a prosperita spočívají na spalování obrovského množství fosilního uhlíku, a od tohoto kritického determinantu našeho bohatství nemůžeme jednoduše odejít za pár desetiletí, natož let.

Úplná dekarbonizace globální ekonomiky do roku 2050 je dnes myslitelná pouze za cenu nemyslitelného globálního ekonomického ústupu nebo v důsledku mimořádně rychlých transformací spoléhajících se na téměř zázračný technický pokrok.“

Příděly, manipulace a volatilita cen jsou dalšími problémy EU ETS. I kdyby byl trh s emisními limity omezen na zařízení s nepřetržitým monitorováním emisí a bez externích kompenzací, program by byl v podstatě formou přídělového systému. Na rozdíl od poplatků nebo daní vyžaduje stropování předběžné plánování centralistického typu. Manažeři programu by se snažili zvolit takovou úroveň snížení emisí fosilních paliv, které by se ekonomika mohla přizpůsobit, aniž by došlo k nedostatku energie. Pokud by poptávka po fosilních palivech převyšovala nabídku a dosud nebyly vybudovány vhodné alternativy čisté energie, které by nahradily sníženou dostupnost energie z fosilních paliv, budou problémy s bezpečností dodávek energie realitou, kterou v náznacích už dnes zažíváme.

Emisní povolenky mohou být snadno před­mětem manipulace, což vytváří umělý nedostatek, který vede k narušení a nespravedlnosti a silně volatilnímu cenovému vývoji. Předobraz takových narušení poskytly manipulace na trhu, které způsobily energetickou krizi před lety v Kalifornii. A back­loading v podání EK včetně otevření trhu pro neemitenty emisí není nic jiného, než taková manipulace trhu.

Program „cap-and-trade“ proti změně klimatu se zaměřuje na ovlivnění ceny energie z fosilních paliv. Dokonce i program cap-and-trade, který by nezahrnoval kompenzace nebo zařízení bez přesného monitorování (většina plánů zahrnuje obě tyto složky), bude mít pouze nepřímý dopad na relativní cenu fosilních paliv a čisté energie. Tato nedostatečná předvídatelnost cen činí analýzy toho, kdy se investice do čisté energie stanou ziskovými, velmi nejistými, a to oddaluje zásadní investice do výzkumu, vývoje a rozšiřování infrastruktury v oblasti technologií čisté energie.

A konečně, v systému „cap-and-trade“ se ceny zvyšují a zdroje odčerpávají kvůli ziskům a nákladům zprostředkovatelů, obchodníků, certifikátorů, právníků a investorů do uhlíkových kompenzací, z nichž všichni mají na udržení programu obchodování s emisemi oxidu uhličitého zájem.

 

Obrázek č. 9: Kaya dekompozice růstu globálních emisí

Zdroj: Global Carbon Project s poznámkami THB

 

Velmi vážným zájemcem bude i Evropská komise, když si nechala od blouznivců z členských zemích požehnat, že výnosy z obchodování budou tvořit příjmy EU a budou vrchnostenským způsobem přerozdělovány na vhodné projekty v členských zemích. Čili – komu chceme, pomůžeme, komu nechceme, nepomůžeme!

Nelze než konstatovat, že tzv. úspěch současně vyjednaného systému EU ETS je prachsprostá loupež za bílého dne a systém bude likvidačním nástrojem české, ale i evropské ekonomiky. Samozřejmě, oděna do slušivých floskulí typu, že nikdo nesmí zůstat pozadu – asi v tom prohlubování současného úpadku. Jak všechny ty příběhy vysvětlí fakt, že v Německu loni zkrachovalo 20 000 podniků?

Ekonomika katastrofismu změny klimatu si vynucuje „globální“ – zde unijní centralizované plánování a intervencionismus v dosud nevídaném měřítku. Je iracionální do té míry, do jaké se záměrně vzdává známých ekonomických výhod, zahazuje osvědčené metody a odmítá tržně založený přístup, který prokazatelně maximalizuje vstupy pro efektivní produkci bohatství. Uměle vnucuje technologické změny, místo aby jim umožnila, aby se rozvíjely samy od sebe. Kromě toho se snaží omezit ekonomickou svobodu tím, že nahradí volbu výrobců a spotřebitelů a předepíše je podle plánů diktatury změny klimatu. Na tom se shodují opravdoví ekonomové nejen v EU.

Politici nám říkají, že přechod na „čistou nulu“ nejen zachrání planetu, ale přinese mimo jiné levnější energii, masivní růst pracovních míst a hospodářskou prosperitu – už jsme si to vyzkoušeli na vlastní kůži. Bez ohledu na to, zda (nebo do jaké míry) planeta potřebuje zachránit, nic nemůže být dále od pravdy, pokud jde o ekonomické důsledky.

Tato energetická transformace, dovedena v EU do trpkých konců nevyhnutelně povede k vyšším nákladům na energii, masivnímu úbytku pracovních míst v mnoha výrobních a dalších průmyslových odvětvích, která nemohou tyto vyšší náklady přežít, k nevyhnutelné a nekontrolovatelné inflaci a samozřejmě nutno počítat s následným sociálním neklidem. Vzhledem k tomu, že jsme si tuto energetickou transformaci způsobili sami, podobá se velmi eutanazii našich společenství mnohem více, než zářivé budoucnosti.

Co z toho všeho vyplývá především pro politickou debatu dneška?

• Měli bychom se vrátit na pevnou zem a především vysvětlit vyděšené mladé generaci, oč se skutečně jedná (na základě fundované kritické diskuse) – matka příroda je daleko mocnější, než její nezdárná dítka – a měli bychom si přestat „milosrdně“ lhát!

• S okamžitou platností suspendovat EU ETS jako nefunkční nástroj snižování emisí.

• V EU bude nutno suspendovat složky GD a kriticky je zhodnotit z hlediska dopadů, ne tak, jak to neučinily orgány EU ještě před podivným přijetím politického rámce GD!

• Administrativně stanovené cíle dosud se závazností pro členské státy s okamžitou platností zrušit a hledat spíše procesy, jak současný stav měnit!

• To, co přišlo na světlo boží jako cíl do roku 2040 (snížení emisí o 90 %), už u seriózních lidí vyvolává jen útrpný úsměv!

• Mobilizovat prostředky vědy a výzkumu a potřebné finance na promyšlené programy zajištění dostupné a bezpečné energie.

• Udržitelný rozvoj vrátit na jeho fundamenty a přestat plýtvat!

• A mít odvahu mluvit s veřejností nejen prostřednictvím novinových titulků – současný stav je symptomatický – podle unijních průzkumů (Euractiv) kolem sedmdesáti procent populace chce rychle bojovat s klimatickou změnou, ale jen kolem 10 % je dobře a vůbec nějak obeznámeno s GD! Takže podpora politikům je fundamentální a věrohodná!

 

 

---

O AUTOROVI

Ing. JOSEF ZBOŘIL pracoval celou svou profesionální kariéru v papírenském průmyslu, do roku 1997 sedm let ve funkci generálního ředitele JIP Větřní. Od roku 2004 byl členem Evropského hospodářského a sociálního výboru v Bruselu s orientací na energetiku a životní prostředí a související průmyslové změny. Je stále aktivní na různých fórech a v mateřské ACPP.

Kontakt: josef.zboril@iol.cz