Klimaticko-energetický plán vlády ČR je v rozporu s realitou

ABSTRACT: The Czech government‘s climate and energy plan is at odds with reality when confronted with verified facts and figures. It relies on a premature shutdown of coal-fired power sources and an accelerated deployment of renewable energy sources, primarily solar energy, which can however not reliably suply the Czech Republic, which is the most industrial EU member state, with electricity, especially in the winter months. As a result, expensive energy is becoming a key obstacle to the Czech Republic‘s socio-economic development.

Z PŘEBYTKOVÉ ENERGETIKY DO DEFICITNÍ

Na stránkách dokumentu dostupného na webu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (MPO) (https://www.mpo.cz/cz/energetika/strategicke-a-koncepcni-dokumenty/aktualizace-vnitrostatniho-planu-ceske-republiky-v-oblasti-energetiky-a-klimatu--277532/) je z tohoto dokumentu zcela nejdůležitější přehled, jaké zdroje elektřiny budou mít podniky a domácnosti v ČR v roce 2030, respektive 2050 proti dnešku.

Použitý model SEPPIA, který vypracoval tým Bedřicha Moldana, predikuje výrobu elektřiny pouze v celoročních bilancích, model ignoruje dodávku 24/7/365, takže výsledek je deformovaný. Pojďme výstupy plánu podrobit zkoumání – viz tabulka č. 1.
 

Tabulka č. 1: Výkony a výroba elektřiny dle NKEP

Zdroj: Jiří Marek, think-tank Realistická energetika a ekologie na základě dat Národního klimaticko-energetického plánu

Vysvětlivky k tabulce: WAM3 je základní scénář přijatý vládou ČR. Boldem zvýrazněná čísla jsou převzata z vládního klimaticko-energetického plánu, k němu je odvozena výroba elektřiny a koeficient využití zdrojů (dle dat ČSÚ). Predikce na rok 2030 je potvrzením zásadních výpadků sítě (blackoutů) a pro rok 2050 jde o kopii dnešního stavu zdrojů v Německu (dvakrát vyšší instalovaný výkon solárních a větrných zdrojů, než je potřebný maximální výkon soustavy). S těmito kapacitami je Německo v řadě dnů i delších období zásadně deficitní, což zvládá jen díky masivnímu importu z Francie, Švýcarska i z ČR. Po roce 2030 nebude v celém regionu odkud elektřinu dovážet, což hrozí postihnout i Česko.

Ještě loni se mohla Česká republika spolehnout, že za jakékoli situace, povětrnostních podmínek, ve dne či v noci dodá potřebnou elektřinu celkem 16,1 GW stabilních zdrojů z uhlí, z atomu a z plynových zdrojů. 80 % z toho připadá na uhlí a atom. V důsledku klimatické „revoluce“ EU bude moderní a energeticky vysoce náročný průmysl Česka v podstatné míře záviset na tom, zda svítí slunce a jestli fouká vítr. A nezapomínejme na to, že v noci soláry fakt nic nevyrábějí.

Podle vládou schváleného plánu totiž už v roce 2030, tedy za nedalekých šest let, zbydou z instalovaného výkonu z uhelných elektráren v loňském objemu 9,4 GW jen 3 GW. Jaderné zdroje zůstanou na svém výkonu 4,3 GW (první velký nový reaktor se dočká zprovoznění snad koncem 30. let), plynové zdroje se z 2,4 GW mají zvýšit na 3,2 GW. Takže v roce 2030 nám ze stabilních zdrojů pro základní zatížení zůstane jen 10,5 GW. Plánovaný 800MW nový plynový zdroj jako doplněk k současnému výkonu nikdo do roku 2030 nepostaví. Nemáme totiž dojednané kapacitní platby a žádný soukromý investor se u nás s nevalnou perspektivou povolené působnosti paroplynové elektrárny do roku 2035 (viz schválená taxonomie EU) a velké neznámé ohledně dostupnosti a ceny plynu nehrne. Potvrdil to v rozhovoru pro Seznam Zprávy 23. října šéf ČEZ Daniel Beneš. Mimochodem taková elektrárna se po všech povoleních staví tři roky a přijde na 20–25 miliard korun.

A co tedy má Českou energetickou bilanci s plánovaným poklesem stabilních zdrojů zachránit? Sázka na novou obří kapacitu dotované hlavně solární a z menší části také větrné energie. Z loňského instalovaného výkonu solárů 2,1 GW má být za 6 let už 10 GW a dosud zcela marginální jmenovitý instalovaný výkon větrníků 0,3 GW se má do roku 2030 zpětinásobit na 1,5 GW. Jen připomeňme, že 1 GW solárních elektráren znamená 2,2 milionu velkých čínských panelů o rozměru větším než 2x1 metr a výkonem 455 Wp. Přírůstek solárních elektráren s životností kolem 20 let musí být ještě větší, neboť mezitím budou pro stáří a defekty končit kapacity budované předtím, zvláště ty do konce roku 2010, na něž budou až do roku 2030 vyplaceny solární bonusy v objemu 800 miliard korun, což je dosud největší finanční tunel v historii země.

No početně to vypadá dobře: z emisního uhlí nám zmizí výkon 6,4 GW, a přece ho pohodlně nahradí celkem 10 nových GW ze slunce a větru. Nebo ne? V roce 2050 už žádné zdroje z uhlí mít nemáme, z jádra 5,9 GW, z plynu 4 GW, takže vše má dohnat dokonce už 26,1 GW dotovaných solárních zdrojů a 5,5 GW z větru. Jestliže se kolem roku 2045 pro stáří zavřou stávající čtyři 500MW jaderné bloky v Dukovanech, tak výsledný předpoklad 5,9 GW z jádra v roce 2050 ukazuje, že vláda ČR nepočítá se 4 velkými bloky o celkovém výkonu mezi 4 až 4,8 GW. Ty by měly doplnit stávající jadernou elektrárnu Temelín o výkonu 2,2 GW. A to je pro deklarovaný záměr (mimochodem obsažený v docela kvalitní Státní energetické koncepci z roku 2015, kterou se ovšem nikdo neřídil), že polovina české elektřiny má být z jádra, zarážející.

Zde ovšem kupecké počty selhávají, i když celkové kapacity a celoroční bilance zdánlivě vypadají dobře. Přitom se zamlčuje zcela zásadní nedostatek těchto občasných zdrojů energie (OZE): sluneční elektrárny v podmínkách ČR při optimální jižní pozici fungují maximálně jen 13 % ročního času, větrné 23 %. To je samozřejmě zcela zásadní v energeticky nejnáročnějším zimním období, kdy tyto zdroje obzvláště nejsou schopny pokrýt požadavky tuzemské elektroenergetiky.

Na webu Energetického regulačního úřadu si každý může najít a spočítat, že fotovoltaické elektrárny, jejichž výkon letos dosahuje již 2,5 GW a které jsou předmětem dotací, vyrobily v lednu 2023 jen 0,6 % potřebné elektřiny, rovněž dotované větrníky 1 procento, kdežto uhelné elektrárny vyrobily 46 % a jaderné 41 % elektřiny. Takže ani plánované násobky OZE nemohou nahradit výpadky stabilních, řiditelných a flexibilních zdrojů v základním zatížení. Dle statistiky státní firmy ČEPS činí nejvyšší zátěž tuzemské elektroenergetické soustavy obvykle v nějaký lednový či únorový pracovní den bezmála 12 GW.

NA CESTĚ K DEINDUSTRIALIZACI A BÍDĚ

Jak si to vláda z podkladů MPO a také Ministerstva životního prostředí představuje? Kromě obrovského nárůstu solárních a větrných elektráren, které budou dotovány údajně stále větším výběrem emisních povolenek (z čeho se ovšem budou vybírat po povolenkami způsobeném rychlém zániku uhelných zdrojů?), má prý dojít k energetickým úsporám v objemu 15 %. Jenomže proti tomu jde jasná predikce v analýze ČEPS MAF CZ 2022 (dostupná na webu ČEPS), že v důsledku dekarbonizace a přechodu řady zdrojů emisí na elektřinu (tepelná čerpadla, elektromobilita atd.) vzroste spotřeba elektřiny z loňských cca 60 TWh (netto) postupně až na 119 TWh. Překotný plán dekarbonizace podle ČEPS povede k zásadnímu deficitu elektřiny, kterou v počtu až 1085 hodin ročně (pochopitelně hlavně v zimě) ani nebude odkud dovézt. Deficit elektřiny ministr Jozef Síkela připouští, když pro obrovský propad nekrytí tuzemské poptávky po elektřině nedávno na BVV v Brně použil anglický mnohovýznamný a vlastně zavádějící výraz „gap“. Odkud a za kolik ji dovezeme?

Česká republika jako ostatní země EU má sice právo budovat svůj energetický mix, ale když je nejvyšším zákonem EU klimatická politika, tak česká energetická svrchovanost byla fakticky ztracena a je to možné hodnotit jako hrubé porušení zásady subsidiarity. Stamiliardy plánovaných dotací pro vybrané subjekty si české domácnosti a podniky ve skutečnosti tvrdě zaplatí v emisních povolenkách za energii a těžký průmysl, které se rozrostou po roce 2026/2027 o emisní clo/daně za dovoz elektřiny, cementu, oceli a dalších produktů vymístěných ze zemí EU kvůli dekarbonizaci. Dále přibude emisní clo na benzín a naftu, na létání civilními letadly, bydlení atd.
 

Tabulka č. 2: Podíly netto výroby elektřiny v ČR dle primárních zdrojů v 01-03/2023

Zdroj: autor dle dat Energetického regulačního úřadu za 1. čtvrtletí 2023

I česká média často opakují, jak je naše republika emisně špinavá. Ale Česko je 150 let dílnou Evropy a vyrábí energeticky náročné produkty, jež spotřebovávají jiné vyspělé země EU, kam z 84 % směřuje export Česka. Příklad: každou noc exportuje Česko do Rakouska elektřinu z jádra a uhlí, aby Rakušané mohli přečerpat vodu do horních nádrží vodních elektráren. Pak ve dne Rakušané vyrábějí elektřinu z vody přečerpávacích elektráren a pokrytecky tvrdí, že bezemisně. Kdyby se změnila kritéria nikoli na výrobu, ale na spotřebu emisních produktů a služeb, pak by na tom vyspělé západní státy, jako třeba Lucembursko, Dánsko či Rakousko, na počet svých blahobytných obyvatel byly daleko hůře. Lze jen ujistit Rakušany, v Evropě vedle Německa nejtvrdší odpůrce jádra a uhlí, že doslova za pár let už pro ně „špinavou“ elektřinu na export mít nebudeme.

Schválený klimaticko-energetický plán Česka je dle návrhu nových tarifů regulovaných složek ceny energie ohrožením existence tuzemského průmyslu, protože deficit energie s její drahotou nezvládne. Zásadně zvýšené ceny elektřiny se nepochybně po lednu 2024 opět tvrdě promítnou do návratu nepřijatelné míry zničující inflace. Kromě toho zřejmě kvůli vysoké ceně emisních povolenek skončí uhelné zdroje živelně možná už na přelomu let 2026/2027, což nedávno potvrdili v interview pro tisk jak podnikatel Pavel Tykač, tak šéf ČEZ Daniel Beneš. Místo toho by vláda ČR měla dát soukromým podnikatelům v energetice 20letou perspektivu stabilního podnikání a tvrdě odmítnout iracionální a ekonomicky nezvládnutelné a spíše dokonce kontraproduktivní dekarbonizační projekty v čele s emisními povolenkami. Bez průmyslu s prací pro 1,5 milionu lidí v Česku skončí prosperita. Za šest let se žádná energeticko-průmyslová revoluce v této zemi neuskuteční. Zvláště s Čechy, kteří vinou 30 let devastovaného školství většinově nerozumí matematice, fyzice a přírodním vědám a zákonům, a pojmy průmysl 4.0 či změna ČR z montovny na high-tech průmysl s vysokou přidanou hodnotou jsou pro většinu občanů jen prázdnými floskulemi.
 

Co znamená deficitní a vysoká cena elektřiny, se vláda ČR a občané velmi tvrdě dozvěděli 1. listopadu, kdy koncern VW oznámil české vládě, že nemá zájem postavit u Plzně novou továrnu na baterie pro elektrická auta. Problémem není jen prudce klesající zájem o elektromobily. V obsahu sdělení šéfa Volkswagenu Olivera Blumeho je skryta odpověď, proč Česko obdobnou gigafactory nemůže postavit. Jestliže totiž v konkurenci s ČR vítězí tak špičkově mzdově nákladové země jako Německo či Kanada, koncern VW logicky nenachází v ČR zásadní výhodu pro zlevnění produkce baterií ani s tuzemskou nižší úrovní mezd a platů. Hlavní překážkou je totiž cena elektřiny, která je obdobně vysoká jako v Německu, kde ji ovšem Berlín průmyslu bohatě dotuje. Levnější čeští zaměstnanci asi s 5% podílem personálních nákladů na celkových nákladech velkých podniků to zachránit nemohou.

Zrušení projektu gigafactory je velkým varováním pro vládu a celý český průmysl a další zahraniční investory. Desetiletí trvající projekt „levná česká montovna“ právě se zrušením projektu gigafactory VW skončil, a to kvůli nepřijatelně drahé energii. K tomu si ještě připočítejme kritiku, kterou Hospodářská komora ČR a Svaz průmyslu a dopravy adresují opakovaně vládě ČR: máme příliš velkou státní byrokracii, zanedbanou energetickou a dopravní infrastrukturu, špatnou strukturu všech stupňů školství neprodukujícího dostatek kvalifikovaného technického personálu a řemeslníků a nevyřešené dávno přezrálé reformy penzijního a zdravotního systému. Lze se divit, že Česká republika je nyní jedinou ze zemí EU, která se po covidové pandemii nevrátila k hospodářskému růstu?

O AUTOROVI

PhDr. Milan Smutný absolvoval studium bohemistiky a germanistky na FF UK Praha a posléze MBA studia ekonomiky a managementu. V roce 1983 získal na Univerzitě Karlově titul PhDr. Působil první část svého profesního života jako novinář, zahraniční zpravodaj (Moskva, Hanoj), po roce 1990 šéfredaktor a ředitel mezinárodního a obchodního odboru ČTK. Poté až dodnes se stále věnuje automobilovému průmyslu, když své dlouholeté působení jako mluvčí Škoda Auto (1992–2002) považuje za profesně nejbohatší období. Byl též šéfem komunikace a vrcholového managementu významných korporací v ČR i v zahraničí, byl rovněž ředitelem komunikace Ministerstva průmyslu a obchodu. Věnoval se též vysokoškolské pedagogické činnosti. Obava o osud největší české automobilky kvůli politicky násilně prosazované elektromobilitě ho před třemi lety přivedla do think-tanku Realistická energetika a ekologie. V posledních letech publikoval na hojně čtených českých zpravodajských portálech i v tisku více než sto autorských komentářů věnovaných dominantně energetické politice.

Kontakt: milan.smutny@seznam.cz, www.realisticka.cz ​​​​​​​