Střední Asie: bohatá oblast rozpolcená nejen mezi ruským medvědem a čínskou pandou

ABSTRACT: The Central Asian states of Kazakhstan, Uzbekistan, Kyrgyzstan, Tajikistan and Turkmenistan, rich (not only) in oil and gas deposits, have long fallen within Russia’s economic and defence sphere of influence. Currently, China is significantly strengthening its economic influence in the region while the EU is lagging far behind and is probably almost out of the game.

NA GEOGRAFII ZÁLEŽÍ

Střední Asie je rozlehlý region na východ od Kaspického moře, sousedící na severu s Ruskem, na východě s Čínou a na jihu s Afghánistánem a Íránem. Všech pět států, které region tvoří, bylo součástí Sovětského svazu. Oblast Střední Asie je jedna z nejvíce bohatých na nerostné suroviny, především na ropu nebo například zemní plyn. Více než 20 % celosvětově prozkoumaných zásob uranu se nachází v Kazachstánu a Uzbekistánu. Ten je navíc součástí seznamu deseti největších světových producentů zemního plynu. Kazachstán má celosvětově 12. největší zdroje ropy a je také v desítce největších producentů uhlí.

Turkmenistán pak vlastní čtvrté nebo páté největší zásoby zemního plynu na světě. Kyrgyzstán a Tádžikistán jsou méně zalidněné státy, které ale využívají svého hornatého povrchu a vyrábějí elektřinu převážně díky vodním elektrárnám - oba státy vyrobily v roce 2017 více než 90 % své elektřiny z vodní energie. Ovšem oba státy používají uhlí a ropu jako suroviny, které doplňují vodní energii během období vysoké poptávky. Do budoucna se očekává zvyšování poptávky po energii v samotném regionu Střední Asie, ovšem dodávky jsou směřovány i za hranice, a to především do Ruska a Číny, ale i například do Evropy nebo Indie.

A právě nejvíce mezi Čínou a Ruskem se státy tohoto regionu, třicet let od své nezávislosti, musejí poslední dobou otáčet a balancovat. Spíše než pouhé objekty možného střetu velmocí a jejich zájmů jsou totiž regio­nálními hráči, kteří se řídí multivektorovou politikou, především pokud se jedná o Kazachstán, Čínou vyvažují vliv Ruska a naopak.

RUSKO – HLAVNÍ BEZPEČNOSTNÍ GARANT, I KDYŽ CHABÝ

Historicky spadal celý region do sféry vlivu Sovětského svazu a ještě před zhruba deseti lety byla oblast závislá na Rusku, které vyváželo středoasijské zboží a suroviny na mezinárodní trhy. Díky tomu mělo Rusko obrovský vliv a drželo si dominantní pozici v prostoru. Rusko bylo vždy tradičním obchodním partnerem Střední Asie. Příkladem je účast Kazachstánu a Kyrgyzstánu v Euroasijské ekonomické unii, díky které mohou státy jednodušším způsobem reexportovat zboží do Ruska.

Tradiční role Ruska jako hlavního obchodního partnera ale postupně, a navíc s nástupem Číny, upadá. V roce 2016 Kyrgyzstán zrušil společný projekt s ruskými společnostmi zabývající se výstavbou pěti vodních elektráren kvůli ruské neschopnosti financování. V Tádžikistánu ruská armáda neplatila tádžickému personálu na své základně, i když prohlašovala, jak základna slouží jako klíčová opora ruské obrany proti nestabilitě. Přitom ve stejném roce byla Tádžikistánu ze strany Moskvy přislíbena pomoc při zajišťování bezpečnosti v částce přibližně jedné miliardy dolarů. 

Ovšem konflikt na Ukrajině jako by státům Střední Asie připomněl, že mají Rusko neustále za zády. Zboží z regionu se stalo v Rusku náhradou za zboží ze Západu, do regionu se stěhují ruské společnosti. Střední Asie se stává centrem pro Rusy, kteří chtějí přesunout své úspory do bezpečí a stabilního finančního zázemí – v minulém roce bylo do Kazachstánu převedeno více než 770 mi­lionů dolarů, skoro sedminásobek částky před rokem a převody do Uzbekistánu se zdvojnásobily. Z Moskvy byly vyslány četné delegace se snahou hledat obchodní příležitosti a ruská vláda jako by hledala jedny z posledních (nejen) ekonomických spojenců v bývalém kruhu něčeho, co dříve možná byli přátelé. 

Ve světle energetické krize v listopadu minulého roku navrhl ruský prezident Kazachstánu a Uzbekistánu vznik plynové unie, která by znamenala usnadnění dodávek ruského plynu do těchto zemí, ale i do třetích zemí, jako například Číny. Od prosince 2022 do února 2023 pak byly Kazachstán a Uzbekistán zasaženy chladným počasím, které vedlo k nedostatku elektřiny nebo přerušovanému vytápění. V lednu byl navíc snížen export turkmenského plynu do Uzbekistánu kvůli technickým problémům. V obou zemích roste populace, trpí starou energetickou infrastrukturou, neefektivně zateplenými budovami, obecně nízkou energetickou účinností a dotovanými cenami energetických komodit. V Uzbekistánu se navíc těžba zemního plynu dostává do poklesu a bez vyhlídek na nové objevy. Minulou zimu obě země musely pozastavit vývoz plynu do Číny a v únoru tohoto roku kazašská vláda uvedla, že v období podzim/zima 2023 zřejmě žádný export plynu do Číny očekávat nelze.

Kazachstán se s Uzbekistánem na návrh plynové unie dívaly pochybovačně a s jistou skepsí, zpočátku reagovaly odmítavě. Ovšem do toho přišla krutá zima a nespokojené obyvatelstvo a v lednu tohoto roku už podepsaly plány spolupráce s ruským Gazpromem. Státy se dohodly na prostudování technických možností dodávek ruského plynu do regionu i mimo něj, očekává se přibližně 10 miliard metrů krychlových ruského plynu ročně, z toho 4–6 by šlo do Číny. Přestože Rusko z této dohody a vytvoření alternativního odbytiště k mizejícím evropským zákazníkům může mít dobrý pocit, 150 miliardám metrů krychlových ročně, které dodávalo do Evropy, se nově podepsaný obchod nevyrovná.

Rusko bylo tradičně také poskytovatelem bezpečnosti přes Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), jejíž součástí jsou z regionu Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Tak jako má Severoatlantická aliance článek 5 o vzájemné pomoci, má i CSTO článek, který stanovuje, že agrese proti jednomu signatáři by byla vnímána jako agrese proti všem. Když na začátku minulého roku v Kazachstánu probíhaly nepokoje, byla CSTO pod vedením Moskvy ze strany kazašské vlády požádána o operaci, která by napomohla státu zajistit bezpečnost. Přestože momentálně Rusko soustředí své vojenské síly na Ukrajině, pořád je důležitým aktérem v regionu Střední Asie a to navíc s faktem, že kontroluje více než dvě třetiny dovozu zbraní do regionu. 

Důležitá je také i sociální, kulturní a jazyková blízkost. Ruští muži utíkají před mobilizací právě do států Střední Asie a ve vrcholné politice pořád vidíme převládání gerontokracie. Politická elita Střední Asie je plná starých mužů, kteří vyrostli v dobách Sovětského svazu, studovali v Moskvě, znají se mezi sebou i desítky let, plynně hovoří rusky a jejich první cesty téměř vždy vedou do Moskvy. V případě Kazachstánu hraje roli ještě další záležitost, kterou je dlouhá hranice s Ruskem, tím pádem velká etnická ruská populace na severu Kazachstánu, která se často cítí být terčem národních politik a která by se lehce mohla stát prostředníkem v rusko-kazašských sporech.

Důležité je ale podívat se na Rusko optikou států regionu. Středoasijští lídři přistupují k současné situaci spíše pragmaticky než ideologicky. Pro politické elity tohoto regionu je typické sledování situace optikou vlastních zájmů a především toho, ať přežije jejich stávající režim. V rámci současného konfliktu hledají „zlatou střední cestu”, nikdo neuznal anektované území jako součást Ruska, ale ani veřejně nekritizoval Vladimira Putina nebo neodsoudil konflikt. Středoasijské státy se vyhýbají otevřené podpoře Moskvy, přitom pro publikum obyvatel svých států se snaží vůči Rusku používat lehce kritický narativ a rétoriku. Ovšem cílem této rétoriky není vyslat signál Rusku nebo Ukrajině, ale reagovat na smíšené reakce občanské společnosti na konflikt a zachovat si svou domácí legitimitu. Občasná kritika ruského režimu ze strany politických lídrů Střední Asie se od začátku konfliktu sem tam dočká ruské odpovědi ve formě dočasných uzavření ropovodu Caspian Pipeline Consortium, který dopravuje kazašskou ropu do Evropy přes ruské území. Přestože to ve většině případů Rusko ospravedlňuje technickými problémy nebo ekologickými obavami, může se zdát, že tyto problémy přicházejí až pár chvil po tom, co se vláda dostane do střetu s ruským prezidentem. Právě zmíněný Caspian Pipeline Consortium s kapacitou až 1,3 milionu barelů denně zajišťuje skoro veškerý vývoz ropy z Kazachstánu. Téměř 94 % kazašské ropy tedy prochází na exportní trhy přes Rusko a Kazachstán si uvědomuje, že spoléhání se na ruskou infrastrukturu je problém číslo jedna (jak řekl tamní ministr energetiky Almasadam Sätqaliev). Vláda podle ministra tuto otázku řeší, rozšiřuje využití dalších už existujících exportních tras a chystá se budovat nové. Ovšem vývoz přes Rusko zůstává pro Kazachstán pořád nejvíce praktickou a nejvíce ekonomicky smysluplnou variantou, odmyslíme-li si politické riziko.

Existující a navrhovaná plynová infrastruktura ve Střední Asii

Zdroj: Geopolitical Intelligence Services

ČÍNA – HLAVNÍ EKONOMICKÝ PARTNER, A TO NA VZESTUPU

Čína se o region začala zajímat nedlouho poté, co se státy staly samostatnými a na přelomu milénia už byla oblast Střední Asie Čínou vnímána jako velká zásobárna energetických zdrojů. Peking přiměl své společnosti k investicím v zahraničí a v roce 1997 získala státní společnost China National Petro­leum Corporation 60% podíl v Aktobemunaigasu, což je ropná a plynárenská společnost v severozápadním Kazachstánu. Čína rychle vstoupila i na turkmenský trh, kterému začala dominovat. Dnes je hlavním příjemcem zemního plynu z Turkmenistánu, který je na prodeji Číně závislý.

Závislost lze datovat do roku 2007, kdy opět China National Petroleum Corpora­tion získala licenci na průzkum a těžbu plynu v Turkmenistánu, přičemž čínská firma zůstává jedinou zahraniční firmou, která kdy taková práva získala. Hospodářská krize byla pro Čínu bodem zlomu, státy regionu zachránila prostřednictvím svých bank, které státům poskytly půjčky v hodnotách miliard dolarů. Turkmenistán získal 3 miliardy dolarů na rozvoj dalších plynových polí, zatímco kazašské banky a ropné společnosti byly podpořeny půjčkami ve výši 10 miliard dolarů. Úplným čínským financováním plynovodu Central Asia-China v hodnotě 8 miliard dolarů pak byla narušena tradiční ruská kontrola nad vývozem plynu. Vedle tří větví tohoto plynovodu Čína usiluje o čtvrtou (linka D), díky čemuž by mělo dojít ještě k většímu využití turkmenských zásob, které už teď tvoří 75 % čínského dovozu plynu z regionu.

Čína si zajistila také významné dodávky ropy z Kazachstánu, a to přes ropovod Kazakhstan–China, jehož kapacita činí 20 mi­lionů tun ropy ročně. Role čínských společností i v sektoru těžby tvoří další pilíř čínské přítomnosti vedle výstavby infrastruktury. Například díky většinovému podílu v PetroKazachstan a několika menších společnostech získala Čína a její firmy kontrolu nad 15 % těžby ropy z Kazachstánu. Čína je hlavním dovozcem energie ze střední Asie a regionem je, oproti Rusku, vnímaná jako stabilní a energetický partner.

Podle statistik OSN se objem obchodu mezi Čínou a pěti státy regionu zvýšil ze 460 milionů dolarů před přibližně třiceti lety na více než 70 miliard v roce 2022, což znamená zhruba 150 násobný nárůst. Obchod regionu s Ruskem pak tvoří necelých 40 miliard dolarů. Co se týče ekonomické spolupráce, tak Čína se stala hlavním obchodním partnerem zemí střední Asie a Rusko tak odsunula na vedlejší kolej.

Dalším obchodním výzvám a spolupráci se státy věnovaly i na summitu, který proběhl v druhé půlce května. Tam byly ze strany Číny samozřejmě nabídnuté investice, tentokrát ve výši skoro 4 miliard dolarů, ale například i bezvízový styk pro státy Střední Asie. Čína vyzvala také ke spolupráci v oblasti zeleného rozvoje, navrhla ještě větší spolupráci v oblasti energetiky nebo rozšíření regionální konektivity. Ke Střední Asii se totiž váže jeden pro Čínu velmi důležitý projekt, kterým není nic jiného než Belt and Road, Nová Hedvábná stezka, kterou Si Ťin-pching oznámil právě v Kazachstánu v roce 2013. V rámci ní je region chápán jako tranzit, pomocí kterého může proudit obchod mezi Čínou a Evropou, ale i do oblasti Afriky. Projekt předpokládá velké investice do infrastruktury podél šesti koridorů, které spojují Čínu s dalšími zeměmi. Právě dva takové koridory státy střední Asie prochází. Volba místa květnového summitu v Xianu pak odkazovala na místo starověké křižovatky a výchozího bodu na východě starověké Hedvábné stezky, čímž Čína zdůraznila jakési historické propojení s regionem Střední Asie.

Co se týče bezpečnostní roviny spolupráce, stabilita regionu je pro Čínu prioritou a nelze říct, že by se čínské zájmy v oblasti bezpečnosti překrývaly s těmi ruskými. Tím nejdůležitějším je udržet stávající středoasijské režimy u moci a Západ dostat z regionu úplně pryč. Pořád funguje CSTO, probíhá společný výcvik států s Ruskem a Uzbekistán a Turkmenistán, které nejsou členy CSTO, mají s Ruskem bilaterální dohody.

Vedle CSTO funguje v regionu ještě Shanghai Cooperation Organization, ve které je mimo Turkmenistán celý region Střední Asie, společně i s Ruskem a Čínou. Tato organizace se nezaměřuje na akci, ale na dlouhodobé budování bezpečnostních vztahů zejména v oblasti kyberbezpečnosti, boji proti terorismu nebo například pašování drog z Afghánistánu do Ruska (což umožňuje geografická pozice států Střední Asie). Přestože Peking v posledních letech prohlubuje bezpečností bilaterální spolupráci se státy regionu, jedná se zejména o protiteroristické závazky, pozice Číny je jiná než pozice a vnímání bezpečnosti Ruska. Čína v regionu není expanzivní mocností, nejedná v ruském stylu, jehož řešením je často mobilizace a rozmístění velkého množství vojáků. Čína se snaží spíše zavádět nové prvky bezpečnosti, kterými je například řízení protestů nebo sledování.

Pohled samotných středoasijských států je opět pragmatický, ovšem s vidinou většího zisku než u vztahů s Ruskem. Čína je v regionu viděna jako stabilizační faktor, který pomůže diverzifikovat tamní ekonomiky a vytvoří pracovní místa. Kromě toho čínské investice zlepší fyzickou dopravní infrastrukturu, která od jejího počátku, z dob Sovětského svazu, byla velmi dlouho zanedbávaná. Čína se stala pro oblast důležitým trhem, ovšem do tak velké míry, až je potřeba si na ni dávat pozor. Čína je největším věřitelem regionu a všechny státy kromě Kazachstánu jsou jí silně zadluženy. Navíc státy vidí problémy spojené s čínskými investicemi v zahraničí včetně dluhových pastí. A problémy nejsou jenom v zahraničí, ale i v regionu - zpronevěra ze strany kyrgyzských státních orgánů ve spolupráci s čínským dodavatelem v elektrárně v Biškeku, nedostatečná transparentnost projektů a údajů, které souvisely s Novou Hedvábnou stezkou. Výzvou jsou také protičínské protesty probíhající například v Kazachstánu, kde občané požadují omezení pracovních povolení pro čínské občany nebo zákaz sňatku mezi kyrgyzskými a čínskými občany. Dalším problémem vztahů je věznění kyrgyzských muslimů v Číně spolu s Ujgury a etnickými Kazachy. Právě provincie Sin-ťiang na západě Číny, která hraničí se státy Střední Asie, a jejímž občanům jsou sousední státy kulturně, etnicky a jazykově bližší než Čína, je pro Peking důležitá. Čína se snaží udržovat dobré vztahy s regionem i ze strachu, že by mohly v Sin-ťiangu podpořit nebo inspirovat separatistické a protivládní tendence.

Projekty zahrnující čínskou iniciativu Nové Hedvábné stezky – z regionu je především Kazachstán významným bodem

Zdroj: World Economic Forum

KOMU TEDY DÁT PŘEDNOST?

Ve světle současných událostí je nutné si uvědomit, že Střední Asie není žádná bojová linie mezi Ruskem a Čínou. Vliv Číny roste, ovšem Rusko nadále zůstává středoasijským hegemonem a i přesto, že obecně se Rusko stává mladším bratrem Číny, ve Střední Asii je stále dominantní velmocí. Historické vazby, společný jazyk a ruská dominance v oblasti bezpečnostní agendy regionu je něčím, co se ještě nějakou dobu nezmění. A přestože v prostoru Střední Asie by se našly oblasti potenciálního rusko-čínského střetu zájmů, oba státy považují za prioritu přátelské vztahy, především uprostřed konfliktu se Západem. Čína vidí své vztahy s regionem jako úspěšný příběh a do konfrontace s Ruskem by se kvůli státům Střední Asie nepouštěla. Čínské ekonomické zájmy v regionu nepodkopávají zájmy Ruska a Rusko Čínu vidí jako aktéra, na kterého se, se současným konfliktem v zádech, může ve věcech regionu spolehnout.

Zájmy Ruska a Číny se v oblasti nerozcházejí - pro oba státy je nejdůležitější hospodářský rozvoj, politická stabilita (s čímž do velké míry souvisí snahy středoasijských elit držet svou legitimitu) a udržení Západu co nejvíce mimo region. Jak Čína, tak Rusko chce oslabit roli Západu a unipolaritu USA. Ovšem každý na to chce jít trochu jiným způsobem. Rusko je více radikální, chce zcela nahradit současné uspořádání, které považuje za hrozbu pro své zájmy a představuje si mezinárodní systém založený na vyvažování hráčů s oslabenou rolí USA.

Naopak Číně současné uspořádání zase až tak moc nevadí, přeci jenom jí posledních třicet let globalizace usnadnilo významný hospodářský růst. Peking má výhody z mezinárodních finančních institucí, je jedním z největších příjemců Světové banky a díky mezinárodním institucím zvýšil svou globální angažovanost. Nesnaží se demontovat současné uspořádání, ale spíše ho podle svého reformovat a změnit takovým způsobem, aby co nejvíce zvýšil svůj vliv. Čína chce zajistit v rámci mezinárodních institucí sobě a zemím globálního Jihu silnější hlas a také chce zdůraznit, že model autoritářského rozvoje může být alternativou k normám Západu. Příkladem snah jak Číny, tak Ruska může být uskupení BRICS, které je považováno za hlavního geopolitického soupeře bloku G7 a do kterého momentálně usiluje o vstup Kazachstán za účelem posílení hospodářské spolupráce s jejími členy – Brazílií, Indií, Jihoafrickou republikou, ale především Ruskem a Čínou.

Dalším důležitým faktem je i to, že Peking se v oblasti soustředí na ekonomickou rovinu vztahů a co se týče politických nebo vojenských otázek, otevřeně se nevměšuje a respektuje ruské pole působnosti. Čína, na rozdíl od Ruska, nemá zájem o zdůrazňování svého geopolitického vlivu nebo nároků na region jako na součást své sféry vlivu. Naopak velmi stojí o stabilitu vedle své oblasti Sin-ťiang a sleduje politiku toho, že když bude zajištěna prosperita na jedné straně hranice, snáz bude zajištěna i na straně druhé a to v západní Číně. Peking vždy jedná s vidinou dlouhodobých a strategických zisků.

Samotné státy Střední Asie se primárně snaží diverzifikovat své vazby a Rusko je pro ně stejně důležité jako Čína. Chtějí co nejvíce maximalizovat svou konektivitu s vnějším světem a nechtějí být závislé ani na jednom aktérovi. Čína je regionem vnímána jako pojistka proti možné ruské agresi a středoasijští lídři dobře vědí, že čínské investice a postupná závislost Ruska na Číně ruské destabilizační snahy dělá nákladnými a v podstatě nemožnými. Také potenciální plynová unie, která může působit jako ruské přitažení si svých jižních sousedů k užší spolupráci za účelem kontroly exportu plynu do Číny, nemusí tak jednoduše fungovat. Některé části plynovodů v Uzbekistánu a Kazachstánu jsou kontrolovány firmami s čínským podílem. S tím už Peking nemusí souhlasit.

EVROPSKÁ UNIE – PARTNER SNAŽÍCÍ SE ZÍSKAT VĚTŠÍ ROLI

Rusko a Čína nejsou jedinými aktéry, kteří se o region Střední Asie zajímají. Tím dalším je i Evropská unie, i přesto, že její manévrovací prostor v oblasti, především díky dvěma zmíněným zemím, je velmi omezený. Unie navíc do oblasti přišla relativně pozdě, v roce 2007 přijala první Strategii v oblasti Střední Asie, ta podlehla revizi až v roce 2019 a teprve v říjnu minulého roku podepsala memorandum o porozumění s Kazachstánem o přístupu ke kritickým surovinám. Vezmeme-li v potaz geografickou, ale i kulturní vzdálenost a roli Číny a Ruska v regionu, pro Unii bude velmi těžkým úkolem, stát se výraznějším hráčem. Přesto se ale snaží - region je součástí evropské Global Gateway strategie, která se zaměřuje na potenciální investice do udržitelné dopravní infrastruktury, ale i do oblasti digitálních technologií nebo energetiky. Unie se snaží podporovat přechod států k udržitelnému, společensky odolnému a klimaticky neu­trálnímu růstu. Iniciativa Water-Energy-Climate Change in Central Asia pak má za úkol přispět k udržitelnému tamnímu hospodářství s vodními zdroji, řešení environmentálních problémů a boji proti klimatické změně.

Zvýšená unijní pozornost v regionu není náhodná - je snadné si představit nahrazení ruského dovozu plynu a ropy do Unie díky středoasijským zásobám. Ovšem provedení této myšlenky už tak jednoduché není. Co se týče ropy, výraznější navýšení dodávek z Kazachstánu není možné - produkce už nyní dosahuje svého maxima, ropa z větší části proudí přes ruské území a kapacita pro navýšení objemů do ropovodu Družba je omezená. Existuje možnost posílat ropu tankery z kazachstánského Aktau přes Kaspické moře rovnou do Ázerbájdžánu, ovšem kapacita je omezená, ve druhém čtvrtletí tohoto roku bylo přepraveno přibližně 347 100 tun ropy a ročně se počítá s přepravou přibližně 1,5 milionu tun ropy.

Co se týče plynu, nejvíce zajímavý Turkmenistán přímo na západní trhy nedodává. Ovšem debatuje se už nějakou dobu o plynovodu Trans-Caspian, který by se napojil v Ázerbájdžánu na plynovod South Caucasus, který dále pokračuje jako Trans-Anatolian v Turecku a Trans Adria­tic na jih Evropy. Otázkou je životaschopnost a ekonomická smysluplnost takového projektu. Výstavba takového plynovodu by trvala přibližně deset let, než by se zdroje Střední Asie mohly dostat do Evropy. Se směřováním Unie směrem k zelené energetice je málo pravděpodobné, že by, vezmeme-li v potaz rozhodnutí finančních institucí Unie o ukončení financování energetických projektů s fosilními palivy, došlo k výstavbě takového projektu. Takový projekt by navíc vyžadoval velké diplomatické úsilí jak uvnitř EU, tak unijních představitelů se státy Střední Asie. A právě v rámci těchto jednání a společných projektů Unie často vyžaduje plnění evropských demokratických hodnot a norem. Středoasijští lídři jsou ale jednoduše blíž autokratickému Rusku nebo Číně, nebudou slepě sledovat Západ a jestli se budou muset rozhodovat mezi hodnotami a zájmy, zvolí to druhé. Přestože se unijní státy snaží větší měrou prosazovat sebe a svou politiku (za zmínku stojí určitě memorandum o porozumění mezi českým MPO a Ministerstvem těžebního průmyslu a geologie Uzbekistánu nebo snaha o českou spolupráci s Tádžikistánem), ve srovnání s Čínou a Ruskem mají jednoduše regionu méně co nabídnout.

Plynová a ropná infrastruktura s potenciálem využití středoasijských zdrojů

Zdroj: The Jerusalem Strategic Tribune

TURECKO – BLÍZKÝ PARTNER BUDOUCNOSTI

Dalším, a pro nás lehce přehlíženým aktérem v regionu, je i Turecko. To posiluje své vazby a vliv především díky identitě některých středoasijských států, ve kterých se nachází turkické národy, nejvíce v Uzbekistánu. Je možné, že pocit panturecké vzájemnosti u současné mladší generace a u těch dalších v regionu převládne nad klasickým přátelstvím sovětských kádrů, kteří u vzniku svobodných států a ještě dlouho poté byli. Ekonomicky, ropovod z Baku (kam připlouvá kazašská ropa) směřuje do tureckého Ceyhanu a i co se týče plynové infrastruktury, Turecko je důležitým aktérem. Po jakémsi oslabení ruského politického faktoru je posilování toho tureckého docela logickým krokem.

BUDOUCÍ VÝVOJ

Ke Střední Asii se sice upínají oči stratégů EU a některých členských zemí, ale větší využití potenciálu dodávek ropy a plynu do Evropy vypadá spíše jako málo realizovatelné. Současný trend nastavených evropských zelených politik a taxonomie nezaručuje dlouhodobou návratnost projektů dodávek potrubími a dodávky tankery jsou omezené nedostatečným přístupem k moři a kapacitou.

O AUTORCE

Hana Halfarová je studentkou oboru Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost na Masarykově univerzitě v Brně. Ráda se zajímá o dění okolo sebe, především pak o politiku a její provázanost s energetikou. Největší pozornost věnuje vztahům mezi státy a tomu, jak potřeba zajištění energetických dodávek formuje mezinárodní vztahy.

Kontakt: hana.halfarova@centrum.cz