Zelená dohoda pro Evropu

ABSTRACT: The implementation of the Green Deal for Europe (GD) targets will lead to a total loss of competitiveness of European industry with the consequent elimination of up to 11 million working places, while the environmental improvements are uncertain. Nonetheless, some policies of the GD are desirable, but their implementation should be evolutionary, based on positive motivation and realistic processes.

Motto (půjčeno od Tomase Sowella):

Stěží si lze představit hloupější nebo nebezpečnější způsob rozhodování, než je svěřit do rukou lidí, kteří neplatí žádnou cenu za to, že se mýlí.
 

AMBICE NADE VŠE

Citát (v boxu) jednoho z největších současných ekonomů parafrázuje excelentně naše hluboké přesvědčení, že oddělení pravomocí od odpovědností je zcela zhoubný proces a v podstatě byl příčinou pádu socialistických idejí v praxi.

Zelený úděl (dohoda v žádném případě) je dlouhodobý strategický dokument EU, který má zásadním způsobem ovlivnit ekonomický vývoj na období příštích 30 let. Strategické cíle musí být při tom dle názoru Komise především ambiciózní. V případě, že se je v průběhu realizace nedaří naplnit, jsou, jak ukazují zkušenosti posledních dvaceti let, nahrazeny novými, ještě ambicióznějšími plány.

Úkolem Evropské komise (EK) je vytyčit závazné ambiciózní cíle (čím ambicióznější, tím lepší) a časové horizonty jejich realizace, v nichž musí být splněny. „Podružné“ detaily o reálné dostupnosti vlastních technických řešení, jejich financování, rizicích s nimi spojených a dopadech jak v hospodářské, tak sociální či environmentální oblasti ponechává EK na bedrech těch druhých, tedy na národních státech a jednotlivých sektorech jejich hospodářství, které však ambicemi zavazuje k realizaci.

Inovace pak často představují spíše soubor zbožných přání Komise, než reálné výsledky technického rozvoje. Ne náhodou jsou termíny „ambice“, „inovace“, „inkluze“, „spravedlnost“ a „solidarita“ těmi nejfrekventovanějšími pojmy v dokumentu Komise. Trochu komické je, že málokdo si pod těmi burcujícími pojmy dokáže cokoliv věcného představit. Titulek této politiky by nás však neměl mást – nejde o životní prostředí, jedná se o přechod k centrálnímu plánování v unijním měřítku se všemi jeho degradačními faktory.

VĚDA VS. IDEOLOGIE A PENÍZE

„Zelená dohoda pro Evropu“ je především politický dokument, který má dosáhnout politických cílů, zejména zvýšit prestiž a vliv EU v globálním měřítku tak, aby se na základě své morální převahy stala světovým lídrem nejen v oblasti politiky ochrany klimatu a trvale udržitelného rozvoje, ale i světového obchodu a (utajeně) přejít na systém centrálního plánování EU.

Ovšem, nikdo nemluví o ceně a to především ve společensko-ekonomické oblasti, včetně převzetí moci. Hlavní myšlenku převzetí moci unijními orgány umožnila třeskutá myšlenka globálního oteplování způsobeného člověkem, která posunula společnost směrem ke komunismu nejen ve Spojených státech, ale i v celé Evropě.

Jedním z důležitých prvků je potlačování nesouhlasu, nikomu není dovoleno to zpochybňovat. Pokud to uděláte a pokud jste někde výzkumník, který si myslí, že dostane grant na zkoumání nějakého aspektu klimatu, nebo pokud máte veřejný záznam, že jste v opozici, nedostanete žádné granty – v opozici nesmíte být. Všichni musí být na stejné lodi; to postupně potlačuje legitimní vědecké zkoumání a otevřenou výměnu informací. Existuje ovšem jen početně malá skupina lidí, kteří z toho mají obrovský prospěch, zatímco ostatní trpí – a najděme si je! Jednou z nejúčinnějších zbraní, kterou dnes politická levice disponuje, je zdání lidové podpory, zatímco místo toho je zcela závislá na institucionálních autoritách, které jí vnucují její bludy: Moc levice je naprostou a dokonalou šarádou.

CELOSVĚTOVĚ DOMINUJÍ STÁLE FOSILNÍ PALIVA

Podívejme se, jak vypadá oblast energetiky a na chvíli zapomeňme na veřejně traktovaná hesla o úspěšné dekarbonizaci: nejlépe to ukáže diagram vývoje podílu fosilních zdrojů na celkové spotřebě primárních energetických zdrojů – viz obrázek 1. Podstatně zajímavější je obrázek č. 2 (TWh).

Obrázek č. 1: Globální spotřeba primárních energetických zdrojů – fosilní paliva, jádro, obnovitelné zdroje

Zdroj: One World in Data na základě dat Energy Institute Review of World Energy (2023) a Václava Smila (2017)

Poznámka: Primární energie je vypočtena na základě „substituční metody“, která bere v úvahu účinnost výroby z fosilních zdrojů a propočítává nefosilní energii na úroveň potřebnou, jako kdyby u nich docházelo ke konverzním ztrátám jako u fosilních zdrojů.

Obrázek č. 2: Globální spotřeba primární energie v porovnání let 2000 a 2022 v TWh

Zdroj: Carbon Budget, our World in Data 

Moderní OZE se krčí někde u dna a nedosahují ani hodnoty tradiční biomasy. Z dat plyne, že spotřeba tzv. moderní obnovitelné energie vzrostla 15,5 krát, zatímco spotřeba klasických primárních zdrojů pouze 1,4 krát, ovšem tento nárůst je absolutně 7,5 krát větší než nárůst moderních OZE. A to se za moderní OZE utratilo více jak 5 bilionů USD!!!

Žádná velká sláva i přes enormní prostředky (převážně z peněz daňových poplatníků) a růst nákladů na energii ve všech jejích formách, ale především výrazné zhoršení spolehlivosti a dostupností dodávek. Abychom se nezahltili grafy, obrázek 3 ukazuje vývoj antropogenních emisí globálně podle regionů v delším časovém horizontu. Má někdo alespoň rámcovou představu, že s tím lze něco dělat v krátkém časovém horizontu do roku 2050 (tedy kromě globální deindustrializace a uvržení lidstva do energetické a následně celkové chudoby)?

Obrázek č. 3: Roční emise CO2 z fosilních paliv podle regionů (nezahrnují emise ze změny užití půdy a emise, které se úředně nepočítají do bilancí – např. biomasa)

Zdroj: Global Carbon Project

PROČ SE ZELENÁ DOHODA VĚNUJE SKORO VÝHRADNĚ JEN EMISÍM CO₂?

Dokument „Zelená dohoda pro Evropu“ je sice předkládán jako komplexní dlouhodobá strategie trvale udržitelného rozvoje a ochrany biosféry a její biodiverzity, ale cca 80 % dokumentu je zaměřeno jednostranně na procesy snižování emisí CO₂ a dosažení uhlíkové neutrality, a to i v případech řešení problematiky zemědělství, mobility a dalších. Ochrana kvality životního prostředí, biosféry a její biodiverzity a koncepty trvale udržitelného rozvoje v dokumentu hrají pouze doplňující, zastírací roli a jsou pouhým vytíráním očí ve snaze převzít a centralizovat politickou moc v tomto společensko-ekonomickém uskupení.

Komise vychází z předpokladu, že EU je největší světové hospodářské seskupení a jeho ekonomická váha odůvodňuje ambice EK být vůdčí silou v prosazování klimatické agendy v globálním měřítku. To je ovšem naprostá fikce! Opomíjí přitom skutečnost, že konkurenceschopnost evropského průmyslu se v důsledku nadměrné regulace, nereálných environmentálních cílů a vysokých cen energie dlouhodobě snižuje. Navíc EU dlouhodobě zaostává i v pro budoucnost klíčovém globálním trendu digitalizace jak za USA, tak za Čínou a Japonskem a Koreou.

Nelze nevidět souvislosti s „Velkým resetem“ usilovně propagovaným lidmi kolem Světového ekonomického fóra v Davosu. Ten je ideologickou platformou Zelené dohody a fakticky představuje převzetí ekonomické moci a uplatnění centrálního plánování na úrovni OSN, respektive EK a podle analýz i současného vývoje je bezpečnou cestou k sociálně ekonomickému krachu EU. Současná hospodářská krize a inflace jsou jen prvními výsledky této politiky a zde nepomohou drobná dílčí finanční opatření jakkoliv dobře míněná, když tento zhoubný koncept nebude opuštěn.

Komise předkládá řadu návrhů právních aktů jako balíček Fit-for-55 na revize stávajících právních norem EU v situaci, kdy ještě ani nedošlo k plné implementaci legislativy balíčku „Čistá energie pro všechny Evropany“ z roku 2018 a nebyly vyhodnoceny reálné efekty této vlny legislativy, týkající se energetiky a klimatu, stejně jako v případě emisních cílů pro motorová vozidly pro roky 2025 a 2030. Hlavním sloganem návrhu by mohlo být: „ambiciózní, ambicióznější a ještě ambicióznější“ bez ohledu na dopady a důsledky, s cílem být „vůdčí globální silou“ v boji proti klimatickým změnám. Uvedenému politickému cíli pak Komise podřizuje vše, bez ohledu na náklady či efektivitu prosazovaných řešení.

Za řešení se vydávají technologie, jejichž masivní komerční uplatnění pak jednoznačně povede k dalšímu nárůstu cen energie a tak, jak je konstatováno a již prokázáno, nevyhnutelně bude stále rozšířenější energetická chudoba, byť je její definice zatím dosti vágní a rozsah rozdílný podle celkové hospodářské úrovně jednotlivých zemí. V celounijním měřítku budou i nadále velké rozdíly v emisích na obyvatele nebo na jednici HDP a samozřejmě, náklady se budou velmi významně lišit země od země.

Rozhodující však bude podpora konkurenceschopnosti prostřednictvím dostupné levné a spolehlivé energie, kterou však nelze blízké době očekávat od obnovitelných zdrojů. V oblasti klíčových komodit, jako je výroba surového železa a oceli, cementu a dalších, dosud neexistují technologie, které by v průmyslovém měřítku současné výrobní postupy nahradily. Obdobně i v papírenském průmyslu jsou to spíše okrajové záležitosti, které nemají pro tento obor žádný zásadní význam a v dohledu nejsou žádné průlomové novinky – nebude jí ani bio rafinérie – více vložené/spotřebované energie povede jen ke snížení účinnosti.

Životní prostředí bez toxických látek a „ambiciózní“ cíl nulového znečištění má spíše charakter politického sloganu, než vážně míněného a vědeckými poznatky podepřeného záměru. Ukazuje se, o jak závažné a riskantní kroky by mělo jít. Zpřísnění emisních norem bez jeho reálné potřeby není ničím jiným, než prohibitivním krokem k likvidaci některých technologií. Stěžejním krokem má totiž být zásadní revize chemické legislativy v okamžiku, kdy je dokončována plná implementace nařízení REACH, do jehož zavedení byly investovány v poslední dekádě desítky miliard eur a které spolu s nařízením CLP (klasifikace, označování a balení látek) představují dosud nejkomplexnější a nejpřísnější regulatorní rámec v globálním měřítku. Z uvedených důvodů lze návrh Komise na otevření nedávno přijaté nákladné regulace chemických látek považovat za extrémní a ohrožující samotnou existenci chemického průmyslu, který přitom přináší efektivní řešení pro klimaticko-neutrální a digitální Evropu.

NAPLŇOVÁNÍ ZELENÝCH AMBICÍ POVEDE SPÍŠE K BÍDĚ NEŽ K BLAHOBYTU

Ambice „Zelené dohody pro Evropu“ v oblasti životního prostředí nebudou naplněny, pokud bude Evropa jednat sama. Faktory ovlivňující změnu klimatu a úbytek biologické rozmanitosti jsou globální a nejsou omezeny státními hranicemi. Závažným problémem „Zelené dohody pro Evropu“ je skutečnost, že tento strategický dokument, který si činí ambice od základu změnit hospodářský život celé EU na desítky let dopředu, postrádá nezbytné studie proveditelnosti a hodnocení dopadů realizace celého strategického záměru včetně rizik nezamýšlených efektů a ztrát. Ve své podstatě nerespektuje ani základní fyzikální zákony. Pro všechny, kdo vyznávají zdravý selský rozum, bude velmi instruktivní obrázek č. 4.

Obrázek č. 4: Spotřeba materiálů na jednotku instalované kapacity a ERoEi vybraných zdrojů

Zdroj: IEA - The Role of Critical Minerals in Clean Energy Transitions

Tento obrázek ve zhuštěné podobě zobrazuje spotřebu minerálů a kovů (bez oceli a hliníku – a samozřejmě bez cementu) na jednotku instalovaného výkonu (MW) pro různé zdroje. Jako pravidlo platí, že čím je číslo větší, tím jsou horší dopady na životní prostředí v důsledku těžby surovin a potřeby ploch a jasně prokazuje export environmentálních problémů do míst lokalizace těchto zdrojů. Vložená tabulka uvádí ERoEI. A podle známého hodnocení v mnoha studiích jsou prakticky využitelné zdroje ty, které mají ukazatel větší než 5!!! Tedy, vítr a solár nejsou prakticky využitelné, nedivme se, že vedou k ekonomické devastaci a konečně i k sociálním problémům, které nelze dnes ani v budoucnosti pominout, chceme-li se dožít jakýchkoliv, lépe šťastnějších zítřků! Cesta nízkopotenciálních zdrojů (vítr, solár) může v jednotlivých případech (zvláště v ostrovním provozu) fungovat, nicméně pro rozvinutou společnost a hromadně je to cesta zkázy, ať si dnešní protagonisté slavnostně vyhlašují cokoliv.

Jedním z nejzávažnějších dopadů navrhované celkové restrukturalizace energetického hospodářství, a tím i evropského průmyslu, bude ztráta pracovních míst v průmyslu. Světová federace odborů v průmyslu IndustryAll ve svém hodnocení uvádí ohrožení 11 mil. pracovních míst v EU jen v těžebním průmyslu, v energeticky intenzivních oborech průmyslu a v automobilovém průmyslu. Tlak na elektromobilitu, postrádající jakékoliv známky zdravého rozumu pak povede k rozbití dodavatelských řetězců a dalším přesunům výrob mimo EU. V této chvíli to naštěstí stojí jen šéfovská místa tam, kde to s elektromobilitou začali přehánět.

Potenciální ztráta těchto pracovních míst vyvolá další vlnu v souvisejících oborech. V České republice jde o ohrožení části z půl milionu pracovních míst v oborech průmyslu s vysokou intenzitou emisí, tedy v energetice, hutnictví, průmyslu nekovových minerálních výrobků, v chemickém, potravinářském, tabákovém a papírenském průmyslu. Samozřejmě, nabídka výrobků silně poklesne a trh bude zaplaven zbožím ze třetích zemí, kde si s dekarbonizací hlavu nelámou a čekají na to, až si natlučeme ústa – asi nebudou muset čekat dlouho. Je ovšem potřeba počítat s tím, že v těchto výrobcích budeme emise vlastně dovážet, čímž bude naše dekarbonizační úsilí silně devalvováno a diskreditováno (to už platí i dnes).

Přechod k uhlíkově neutrální ekonomice je podmíněn nikoliv jen dostupností nových technologií, ale zejména zásadními změnami především v energetické a dopravní infrastruktuře. Takové změny jsou nejen finančně nesmírně náročné, ale především vyžadují desítky let realizace. Za posledních dvacet let se snížil podíl spotřeby fosilních primárních zdrojů energie z 80 % na 78 % při ročních investicích zhruba 3,5 bilionů USD. Prostě, valná naděje na dekarbonizaci do roku 2050 není a v dohledné době ani nebude, zato náklady mají globálně činit přes 9 bilionů USD ročně. Supi se už slétají!

„Zelená dohoda pro Evropu“ deklaruje zvýšení konkurenceschopnosti, levnou a spolehlivou elektřinu, spravedlivý a inkluzivní postup transformace a boj proti energetické chudobě. Reálný vývoj ukazuje na přesný opak: významnou ztrátu konkurenceschopnosti na globálních trzích, vysoké ceny elektřiny, významné sociální dopady ve formě energetické chudoby – je to cesta do zapomnění a nezbývá, než se divit politikům na národní úrovni, že na takovou politiku degradace prosperující společnosti přistupují.

Zarputilost, s jakou EK a také Evropský parlament v soutěži o co nejvyšší ambicióznost hájí kupříkladu dogma společné energetické politiky a její katastrofální důsledky směřující od krizového stavu ke kolapsu hospodářství řady členských zemí EU svědčí o naprosté odtrženosti EK od reality. EK nejen že brání nezbytné zásadní revizi evropského energetického trhu pokřiveného jak regulacemi, tak dotačními intervencemi, ale odmítá i jakékoliv krátkodobé věcné či časové korekce bez ohledu na kolaps globalizačních procesů, probíhající válečné konflikty či jejich hrozby, průběh pandemií a jejich důsledky a další klíčové faktory vývoje ve světě.

Důvodem k tomu je vědomí, že ty plány, postupy a mechanismy, vyplývající z dogmat „klimatické politiky“, které EK a některé členské státy EU často brutálním nátlakem v minulosti prosadily, by v blízké budoucnosti již nikdy neprošly.

NITKA NEZŮSTANE SUCHÁ ANI NA ZEMĚDĚLSTVÍ

Druhým největším podrazem ze strany EK a dalších je zemědělská strategie „Z farmy na vidličku“. Postup „ekologizace“ zemědělství je něco, co snad střízlivý člověk se zkušenostmi v praxi nemohl ani vymyslet. Nebudeme zacházet do detailů, jen je potřeba si uvědomit, že naše zemědělství je v unijních měřítcích na vysoké úrovni a navrhovaná opatření mají rysy neokolonializmu a jednoduše jsou pro moderní zemědělství likvidační! Je realitou, že Zelená dohoda Evropské unie se stane špatnou dohodou pro planetu. Cílem tohoto ambiciózního balíčku politik je učinit z Evropy do roku 2050 první klimaticky neutrální kontinent – ale za jakou cenu?

Není sporu o to, že lidé potřebují moderní zemědělskou výrobu a školení o bezmasém jídelníčku a dalších šílenostech pouze vyvolají odpor (a proto se v rámci Zelené dohody bude EU snažit indoktrinovat děti již ve školách – viz „malá“ Gréta). Prvním problémem je výrazné zvětšení ploch pro pěstování energetických plodin pro jakékoliv využití. Asi se nemusíme přesvědčovat, že tento manévr je zcestný, neb je ohrožením odvětví, jako je papírenský průmysl, ale především potravinová soběstačnost s výhledem na růst populace do výše kolem 10 miliard v roce 2050.

A druhým problémem je „export“ ekologických problémů formou eko-kolonizace! Zelená dohoda stanovuje cíle pro snížení emisí uhlíku a posílení lesů, zemědělství, ekologické dopravy, recyklace a obnovitelných zdrojů energie. EU chce ukázat „zbytku světa, jak být udržitelný a konkurenceschopný“, jak uvedla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová (viz go.nature.com/2fnp1dz).

Za touto rétorikou jsou však reálné problémy. Zaprvé, EU je silně závislá na dovozu zemědělských produktů; více jich dováží pouze Čína. V předloňském roce region vykoupil pětinu plodin a tři pětiny masa a mléčných výrobků spotřebovaných v rámci svých hranic (118 megatun (Mt), resp. 45 Mt). To Evropanům „umožňuje“ méně intenzivní zemědělství. Přesto, že dovoz pochází ze zemí, kde platí méně přísné ekologické zákony než v Evropě. A obchodní dohody EU nevyžadují, aby byly dovážené zemědělské potraviny vyráběny „udržitelným“ způsobem.

EU podepsala dohody týkající se téměř poloviny jejího dovozu plodin – se Spojenými státy, Indonésií, Malajsií a Mercosurem, jihoamerickým obchodním blokem zahrnujícím Brazílii, Argentinu, Paraguay a Uruguay. Na stole jsou smlouvy s Austrálií a Novým Zélandem. Každá země definuje a prosazuje udržitelnost jinak. Mnohé z nich používají pesticidy, herbicidy a geneticky modifikované (GM) organismy, které jsou v EU přísně omezeny nebo zakázány.

Výsledek? Členské státy EU přenášejí škody na životním prostředí do jiných zemí, zatímco doma si „připisují zásluhy“ za ekologickou politiku. Ačkoli EU uznává, že bude zapotřebí přijmout některé nové právní předpisy týkající se obchodu, v krátkodobém horizontu se v rámci Zelené dohody nic nezmění.

Například mezi lety 1990 a 2014 se evropské lesy rozšířily o 9 %, což je plocha zhruba odpovídající velikosti Řecka (13 milionů hektarů; Mha) (viz „Trade-offs“; www.fao.org/faostat/en). Jinde bylo odlesněno přibližně 11 Mha za účelem pěstování plodin, které byly spotřebovány v rámci EU. Tři čtvrtiny tohoto odlesnění byly spojeny s produkcí olejnin v Brazílii a Indonésii, což jsou oblasti s jedinečnou biologickou rozmanitostí a domovem jedněch z největších světových konzumentů uhlíku (lesů), které mají zásadní význam pro zmírnění změny klimatu především z lokálních hledisek.

Jednoduše řečeno, kdo nám bude věřit a jak máme věřit nevoleným úředníkům EU v jejich nezměrném úsilí o zavedení centrálního plánování (bez alokace zdrojů a bez jakékoliv odpovědnosti)?

JAK Z TOHO?

Motivovány mezinárodními smlouvami a Pařížskou dohodou UNFCCC a emocio­nálně vyhlašují státy a obce „klimatickou nouzi“ nebo „krizi“, která vyžaduje naléhavou a silnou klimatickou politiku, aby se zabránilo místní i globální katastrofě.

Politika v oblasti klimatu, která je založena na běžných postupech, vychází z tzv. politiky „klimatického nedostatku“, podle níž existuje horní hranice oteplování (a tím i emisí CO₂), která nesmí být překročena, aby se zabránilo nebezpečným změnám klimatu. Politika klimatického nedostatku je spojena s politikou energetického a materiálního nedostatku, přičemž vina za klimatické změny je svalována na rozmařilý životní styl a vyžaduje dlouhé období utahování opasků, máme-li krizi přežít.

Neschopnost světových vlád výrazněji pokročit ve snižování emisí je přičítána několika faktorům. Hlavní překážkou „pokroku“ jsou společnosti vyrábějící fosilní paliva, které mají moc díky politickému vlivu prostřednictvím finančních příspěvků a propagandy. Kapitalismus je obviňován z toho, že výrobci, zemědělci a další potřebují fosilní paliva k výrobě potravin a zařízení potřebných pro ekonomiku a obyvatelstvo. Obviňuje se demokracie, protože demokratické rozhodování je příliš pomalé a lidé se někdy nerozhodují „správně“. Objevují se argumenty pro „obrácený“ růst (ne-růst), což je myšlenka, že hospodářský růst je z hlediska životního prostředí neudržitelný a měl by být zastaven, alespoň v bohatých zemích.

Vzhledem k tomu, že se většině zemí nepodařilo výrazně snížit emise CO₂, používají aktivisté a vlády kampaně a právní úpravy, aby srazili na kolena produkci fosilních paliv. Patří mezi ně omezování povolení k těžbě fosilních paliv, rušení ropovodů a plynovodů, nucení organizací, aby se zbavily svých finančních prostředků od fosilních společností, a omezování přístupu k půjčkám a dalším finančním zdrojům pro „fosilní“ společnosti.

Politika nedostatku se neprodává snadno, zejména pokud je formulována v termínech antidemokracie, antikapitalismu a ne-růstu. Politika alarmizmu, strachu a nedostatku už nefunguje. Opustit apokalyptickou rétoriku je však obtížné pro ty, kteří si na klimatickém katastrofismu vybudovali kariéru.

Nyní, když se zdá, že omezení oteplení na 2 ^oC je na dosah (což je nyní považováno za „práh katastrofy“), byly v roce 2018 posunuty cílové body a cíl byl „snížen“ na 1,5 ^oC. Před nedávnem novozélandská vláda při obhajobě svého rozhodnutí vydávat povolení k těžbě fosilních paliv navzdory vyhlášení stavu klimatické nouze uvedla, že klimatická krize „nestačí“ k zastavení těžby ropy a plynu. Změna klimatu je skutečně „nedostatečnou“ krizí. Naši pisálkové však změny zatím nezaznamenávají. Stále větší podporu tak získává motivační klimatická politika, která využívá osvíceného vlastního zájmu a nesoustředí se na úspory. Jinými slovy: mrkev, ne klacek.

Pod klimatickou problematiku spadají tři hlavní politické otázky:

1. Touha po čisté, hojné a levné energii pro světovou populaci

2. Touha snížit zranitelnost vůči extrémním povětrnostním a klimatickým jevům

3. Obavy z rostoucí koncentrace CO₂ v atmosféře a jejího vlivu na klima

Otázky č. 1 a č. 2 řeší především národní a regionální subjekty a získávají širokou politickou a ekonomickou podporu, pokud podporují místní národní zájmy. Otázka č. 3 je politicky kontroverzní, protože mezinárodní politiky se pokoušejí o restriktivní přístup shora dolů, který ovládá otázky č. 1 a č. 2 s důrazem na rychlé snižování emisí z fosilních paliv s přízrakem nedostatku energie a přesměrováním mezinárodních finančních prostředků od rozvoje na adaptaci.

Jakmile uznáme, že v současné době nevíme, jak plně řešit problém stabilizace koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře na nízké úrovni v časovém měřítku desetiletí, můžeme hledat nové a účinnější přístupy k otázkám č. 1 a 2 a dalším pomocným otázkám, které v současné době spadají pod klima, a zároveň se zaměřit na podporu prosperity a rozkvětu lidstva v 21. století.

Pokud se vypořádáme se všemi těmito dalšími problémy, stane se změna klimatu způsobená člověkem něčím, o čem ani nemusíme mluvit – budeme prosperovat díky hojnosti a levné energii a budeme si moci dovolit snížit naši zranitelnost vůči jakékoliv změně klimatu.

Přechod na energetiku 21. století lze s minimálními ztrátami usnadnit tím, že:

• přijmeme fakt, že svět bude i nadále potřebovat a chtít mnohem více energie – úspory v energetice, jako tomu bylo v 70. letech 20. století, nejsou v absolutních číslech na pořadu dne,

• přijmeme, že v nejbližší době budeme potřebovat více fosilních paliv, abychom udrželi energetickou bezpečnost a spolehlivost a usnadnili přechod ve smyslu vývoje a zavádění nových, čistších technologií,

• budeme pokračovat ve vývoji a testování řady možností výroby energie, přenosu a dalších technologií, které odpovídají cílům snižování dopadu výroby energie na životní prostředí, emisí (nejen) CO₂ a dalších společenských hodnot.

• Využijeme příštích dvou až tří desetiletí jako období učení se s novými technologiemi, experimentování a inteligentních pokusů a omylů, bez omezení krátkodobými cíli pro emise CO₂.

Modernizace přenosové sítě je nutná ke zvýšení spolehlivosti a odolnosti, zlepšení kybernetické bezpečnosti a předcházení výpadkům v důsledku extrémního počasí. Inteligentní sítě mohou umožnit pokročilé řízení nabídky a poptávky po zátěži. Vývoj a vyhodnocování mikrosítí by podstatně podpořil učební křivku pro začlenění distribuovaných zdrojů energie s cílem zlepšit přenos a zvýšit jeho flexibilitu.

Transformace odvětví elektrické energie bude vyžadovat značné vstupy surovin, včetně kovů/prvků vzácných zemin a polodrahokamů a konstrukčních materiálů, jako je cement, ocel a sklolaminát. Kromě množství energie potřebné k těžbě, zpracování a rafinaci těchto materiálů jsou některé kritické materiály soustředěny v několika málo zemích, což změní geopolitickou dynamiku. Budování stabilních dodavatelských řetězců pro kritické materiály má zásadní význam pro růst větrné a solární energie a bateriových úložišť. Oběhové hospodářství s opětovným využitím a recyklací pomůže minimalizovat dopady na životní prostředí a otřesy v dodavatelských řetězcích. Technologie, které využívají levné a snadno dostupné materiály, budou mít výhodu při zavádění.

Jak rychle může dojít k přechodu? Autokratický přístup (jako Zelená dohoda) má své nevýhody ve srovnání s přístupem zdola nahoru, který se uplatňuje při rozvoji energetických systémů v USA. Přístup více zdola nahoru (jednotlivé státy a elektrárenské společnosti) však poskytuje mnoho různých možností experimentovat a učit se, a tak nakonec přináší vývoj elektroenergetických systémů, které mohou být méně citlivé k poruchám a se širší škálou možností.

Sečteno a podtrženo: Soustřeďme se na přechod k opravdu moderní a spolehlivé energetice, nikoli na krátkodobé cíle snižování emisí CO₂. Čistota je jednou z hlavních hodnot a emise CO₂ se nakonec postupně sníží. Celkově bude rychlejší přechod usnadněn, pokud se nebudeme zbytečně soustřeďovat na plnění krátkodobých emisních cílů stanovených dirigisticky a systémově nedosažitelných a plýtvat zdroji finančními i lidskými:

• Tedy, odstoupit od Zelené dohody a zásadně revidovat její stavební kameny a celkovou filozofii – přechod k celoevropskému centrálnímu plánování je naprosto nefunkční.

• Okamžitě a bez náhrady ukončit a nesmyslný a nefunkční systém obchodování s emisními povolenkami, je to loupež za bílého dne.

• Vrátit se ke zdravému selskému rozumu nejen v zemědělství.

• Celoevropsky zrušit dotace – peníze na ně totiž nerostou na stromech a nelze je donekonečna tisknout anebo o ně ochuzovat občany.

• Inovace se nezrodí v dirigistickém prostředí – přinese je fungující tržní ekonomika bez perfidních úřednických vlivů a finanční zdroje by na masivní procesy inovací měly být solidně alokovány.

• Cesta do pekel je dlážděna nejlepšími úmysly (u autorů Zelené dohody o nich lze dokonce úspěšně pochybovat) a Zelená dohoda v podání EU a jejích administrátorů není nic jiného, než cesta do pekel!

Zpracováno s využitím podkladů „Our World in Data“ (grafy) a dále publikovaných článků, Dr. Jay Lehra, prof. Judith Curry, prof. Václava Smila, Hanse-Wernera Sinna, Deutsche Bank a řady dalších.