Energetická společenství stokrát jinak? Průlet evropskými variacemi komunitní energetiky

ABSTRACT: Although European directives establish two specific types of energy communities that Member States have to introduce into their national energy legislation, examples of implementation in Germany, Spain, Italy and the Netherlands show significant differences. The Czech Republic has some catching up to do.

KOMUNITNÍ ENERGETIKA V EVROPSKÝCH PŘEDPISECH

S komunitní energetikou jsou v Evropské unii přímo spojené dvě směrnice: o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (Electricity Directive 2019/944) a o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (Renewable Energy Directive 2018/2001). Tyto dokumenty udávají členským státům povinnost právně uznat rovnou dva typy energetických společenství (ES), a to tzv. občanská energetická společenství („citizen energy communities“) a společenství pro obnovitelné zdroje („renewable energy communities“).

Zásadním rozdílem mezi nimi je za prvé typ energie, který může dané společenství vyrábět a distribuovat: zatímco občanská společenství (ES) smí nakládat pouze s elektrickou energií, společenství pro OZE jsou oprávněna i k výrobě tepla. Druhým zásadním rozdílem je pak možnost členství: na občanských ES se může podílet kdokoliv (včetně velkých společností), a to i napříč celou zemí, zatímco na společenstvích pro obnovitelné zdroje energie (OZE) výhradně jednotlivci, malé a střední podniky a samosprávy z jedné specifické lokality. Pro oba typy společenství jsou nicméně zásadní principy komunitního řízení a občanské emancipace: zkrátka by mělo být jasné, že se nejedná o klasické energetické společnosti v komunitním hávu, nýbrž o odlišný způsob uspořádání výroby, distribuce a obchodování s energetickými komoditami.

Komunitní energetika má tedy již několik let své pevné místo v evropské legislativě. Tempo i důslednost, s nimiž jednotlivé státy dané směrnice transponují do národních právních řádů, se však liší. Zatímco České republice letos hrozí pokuta za dvouleté zpoždění (původní termín pro transpozici byl na konci června 2021), pokud tzv. LEX OZE II nestihne projít Poslaneckou sněmovnou, především v západní Evropě je půda pro rozvoj komunitní energetiky již připravena a obdělávána.

Dle studie publikované ve vědeckém časopise Sustainability je v Evropě k letošnímu roku evidováno téměř 4000 energetických společenství, jež dohromady čítají až 900 000 členů. Evropská společenství napříč kontinentem se pak logicky liší primárně využívanými zdroji energie (v Německu, Francii a Španělsku dominují fotovoltaické elektrárny, v Nizozemsku a Dánsku vítr a v alpských zemích hydroelektrárny a elektrárny či teplárny na biomasu), ale také členskou strukturou, která většinou souvisí jak se zvoleným zdrojem energie (například ES využívající biomasu k oblastnímu vytápění přitahují větší členské základny), tak s konkrétní formulací související národní legislativy.

NĚMECKO: DŮRAZ NA ÚČAST BĚŽNÝCH OBČANŮ

Německé právo rozpoznává pouze jeden typ energetických společenství, a to ten, který koresponduje s evropskou ideou společenství pro OZE. Přesto se zde však komunitní energetice daří: v roce 2021 bylo v zemi registrováno přes 900 ES s více než 220 tisíci členy, která vyprodukovala 8 TWh zelené elektřiny (tj. 3,5 % veškeré elektřiny z OZE vyrobené v Německu). Je však nutné si uvědomit, že německý rozvoj komunitní energetiky začal ještě dříve, než jej začala vyžadovat Evropská komise: již v roce 2016 zde byla ustanovena Národní kancelář pro energetická družstva. Díky této historii má navíc Německo už i negativní zkušenost s případy, kdy běžné energetické firmy zakládaly falešná společenství, čímž získavaly výhodu v tendrech na výstavbu větrných farem.

I proto Německo ve své legislativě klade velký důraz na podmínky účasti v ES: každé společenství musí čítat alespoň 50 fyzických osob, k nimž se přidávají malé a střední podniky spolu se samosprávami. Jedinou povolenou právní formou ES jsou navíc družstva, v nichž je právo dělat zásadní rozhodnutí o budoucnosti ES z velké míry rezervováno pro běžné občany. Minimálně 75 % všech hlasů totiž musí v družstvu držet fyzické osoby žijící v územním celku (dle PSČ), který je (alespoň částečně) ve vzdálenosti do 50 km od instalovaného zdroje.

Výsledkem striktních pravidel ohledně vlastnictví je pak fakt, že 95 % všech členů byli jednotliví občané, 4 % firmy a banky a zbylé procento farmáři (na jejichž půdě se často staví). Takto nastavený systém spolu s poměrně bohatou historií komunitní energetiky způsobuje, že Německo nezažilo po transpozici evropských směrnic žádný „boom“; zároveň se německý formát komunitní energetiky asi nejvíce blíží – zejména ve svém důrazu na občanskou participaci – ideálu, s nímž pracují Evropská komise a parlament.

ŠPANĚLSKÉ MEGAKOMUNITY

Španělsko zvolilo v oblasti komunitní energetiky zcela odlišný přístup: v celé zemi napočítáme pouze čtyři desítky ES, která však v průměru mají téměř 7000 členů. Největší spanělské ES, Som Energia, jich čítá dokonce 83 tisíc a ročně přeprodá přes 63 GWh elektřiny (z čehož 23 GWh zajištují vlastní instalace, zbytek pochází od jednotlivců s vlastními zdroji elektřiny, kteří se společenstvím uzavřeli smlouvu o prodeji přebytků z domácí výroby). Důvodem je to, že primární činností tamních společenství může být standardní prodej elektřiny (a nikoliv její „sdílení“) napříč celou zemí, a to i nečlenům.

Členové, kteří jsou zároveň i zákazníky, se pak těší ze snížených cen a garance toho, že dodávaná energie pochází z obnovitelných zdrojů. Vstup do ES navíc není geograficky nijak omezen; například Som Energia je přístupná komukoliv – od jednotlivců po firmy, asociace, či družstva – a členství je podmíněno nízkým vstupním příspěvkem 100 eur. Tyto zdroje Som Energia doplňuje dodatečnými příspěvky, jimiž financuje výstavbu vlastních OZE: například v roce 2022 dokončila konstrukci tří fotovoltaických elektráren, na něž přispělo přes 4,5 tisíce členů průměrnou částkou 1000 eur.

Zásadním pravidlem nicméně zůstává, že zisky, které společenství vygeneruje, jsou v plné výši investovány do dalších projektů, využity ke snížení tarifních cen pro další rok, nebo ponechány jako rezerva – tím španělská společenství splňují jednu ze základních podmínek ze strany Evropské unie: primární motivací nesmí být zisk nýbrž environmentální, sociální či hospodářské (v tomto případě např. nižší ceny energie) benefity.

Energetická družstva jako Som Energia – jež právně působí jako občanská energetická společenství – však nejsou jedinou formou ES, která ve Španělsku existuje. Tamní legislativa totiž vytyčuje také společenství pro OZE, která již jsou geograficky omezena a slouží primárně k usnadnění kolektivní energetické soběstačnosti ve výrazně menším měřítku. A protože jsou společenství pro OZE ve Španělsku pojata jako jakési rozšíření konceptu energetické soběstačnosti z úrovně domácnosti na úroveň kolektivní, sdílení elektřiny je zde zcela osvobozeno od distribučních poplatků a daní. Přes tuto významnou finanční pobídku se zde však malým komunitním projektům zatím příliš nedaří, mimo jiné kvůli komplikované byrokracii spojené s nekonkrétností legislativy, která pouze kopíruje evropskou definici a nepřiřazuje konkrétní úkoly specifickým aktérům, jako jsou distributoři či regulátoři.

Svou roli však pravděpodobně hraje právě i dosavadní úspěch velkých občanských ES, jejichž oblíbenost dokazuje jednak to, že komunitní energetika může existovat i ve formách dalece vzdálených představě „pár nadšenců“ sdílících marginální objem elektřiny, jednak ale také to, že nedostatečně promyšlená implementace obou evropských konceptů může vyústit ve stav, kdy se energetická společenství podobají spíše korporátním společnostem než opravdu komunitně založeným iniciativám. To samo o sobě není nutně nežádoucí, jen je třeba si uvědomit, že ačkoliv některé benefity připisované komunitní energetice se naplňují i v tomto případě (a to možná i nad očekávání dobře, např. v ohledu na přínos k dekarbonizaci a decentralizaci energetiky), jiné – zejména ty lokální – zůstávají opomenuty (např. příspěvek ke kohezi společnosti skrze občanskou participaci a emancipaci či snižování rizika energetické chudoby v nejvíce zranitelných komunitách).

ITÁLIE: KOMUNITY PROTI CHUDOBĚ

Itálie je jednou ze zemí, jejíž zkušenost s energetickými družstvy se datuje dlouho před zmíněné evropské směrnice. Historicky byl v oblasti komunitní energetiky průkopnický zejména hornatý region Jižní Tyrolsko, kde první komunitně vlastněná hydroelektrárna – s náklady v hodnotě 300 krav – byla vybudována již v roce 1925 díky vzniku občanského energetického společenství Energie Werk Prad, které dnes díky čtyřem hydroelektrárnám a čtyřem kogeneračním jednotkám zásobuje elektřinou a teplem přes 3400 občanů.

V současnosti však komunitní energetika v Itálii rozhodně není jen výsadou bohatšího severu. Naopak, energetická společenství vznikají například také v Neapoli, jednom z nejchudších měst v zemi, kde jsou vnímány primárně jako způsob ke snížení nákladů sociálně slabším domácnostem. V Itálii totiž dle statistik neziskové organizace Banco dell’energia trpí až 13 % domácností energetickou chudobou, což činí příslib až 25% úspor na účtech za energii díky sdílení elektřiny (podle propočtů vypracovaných přímo pro oblast východní Neapole) obzvlášť lákavým.

I kvůli tomuto kontextu Itálie s transpozicí evropské legislativy neotálela: již v roce 2020 byl přijat provizorní zákon umožňující výrobu (do 200 kW na jednu elektrárnu; tento limit byl o rok později navýšen na 1 MW) a sdílení energie v rámci energetických společenství pro OZE. Druhá forma energetických společenství – občanská ES – pak byla do italské legislativy vnesena v témže roce. Zásadní charakteristikou italského přístupu je pak to, že zákon povoluje (na rozdíl třeba od Německa) vznik společenství v téměř jakékoliv právní formě a za účasti mnoha různých aktérů, od samospráv, malých a středních podniků, neziskových organizací, asociací pro sociální bydlení nebo dokonce i náboženských organizací. Zásadním odlišením komunit od standardních výrobců a prodejců elektřiny tedy zůstává jejich primární funkce, kterou ani zde nesmí být finanční zisk.

Právě tato otevřenost s sebou sice nese riziko toho, že energetická společenství nenaplní svůj potenciál v oblasti občanské emancipace a participace, zároveň však funguje jako katalyzátor pro jejich rozvoj. To dokládají i data: zatímco ve zmiňovaném Německu se počet ES od roku 2020 drasticky nezměnil, Itálie ve stejném roce zaznamenala zhruba 35% nárůst na dnešních více než 120 organizací.

NIZOZEMSKO: RÁJ KOMUNITNÍ ENERGETIKY?

Ačkoliv nejnovější nizozemský energetický zákon „Elektriciteitswet 2022“ nerozlišuje mezi různými společenstvími a ukotvuje pouze jeden jejich typ – což z pohledu Evropské unie působí jako nedokonalá transpozice – komunitní energetika se v této zemi obecně těší vysoké politické i společenské podpoře. Nizozemská vláda dokonce do své klimatické strategie zahrnula (nezávazný) cíl toho, aby v roce 2030 polovina veškerých OZE v zemi byla v lokálním (komunitním) vlastnictví. Stát navíc poskytuje i finanční podporu pro rozvoj energetických společenství skrze Rozvojový fond pro energetická družstva, z něhož mohou zájemci čerpat zdroje na plat projektových manažerů či provedení nutných expertních analýz.

Dalším důležitým nástrojem pro podporu komunitní energetiky jsou přímé dotace, vyplácené energetickým společenstvím za kaž­dou vyprodukovanou kWh elektřiny. Ta se vztahuje na větrné, solární i vodní zdroje a je stanovována v takové výši, aby vyrovnala rozdíl mezi tržními cenami a cenami nutnými k zajištění návratnosti investice, a to po dobu 15 let. Tato pobídka k rozvoji komunitní energetiky stojí nizozemský stát nižší stovky milionů euro ročně (v roce 2020 150 mil. €, asi 3,5 mld. Kč).

V kontextu nejnovější verze českého zákona o energetických společenstvích – která omezuje členství administrativními hranicemi tři samospráv nejblíže k oficiálnímu sídlu ES – je relevantní, že nizozemská legislativa také podporuje lokálnost skrze poštovní směrovací čísla. Pamatuje však na skutečnost, že administrativní jednotky ne vždy dobře kopírují skutečnou strukturu osídlení, a proto členství v jedné energetické komunitě umožňuje nejen v rámci jediného PSČ, ale ve vhodných případech i mezi vícero územními celky či jejich částmi.

Komunitní energetice se v Nizozemsku každopádně nadmíru daří, a to zejména díky tomu, že její omezený rozvoj byl umožněn již od roku 2015 pomocí tzv. „Nizozemského experimentačního dekretu“, který umožňoval testování nových typů energetických subjektů ještě před jejich řádným uzákoněním (tj. uděloval jednotlivým projektům výjimku z tehdejšího energetického zákona).

Výsledkem této dlouhodobé snahy o průkopnictví je to, že již před zmíněnými evropskými směrnicemi byly v zemi stovky energetických komunit. V roce 2022 pak počet energetických společenství, rozesetých v 86 % ze všech nizozemských samospráv, podle organizace HIER přesáhl hranici sedmi set. Co se týče zvolených zdrojů, více než třetina projektů vyrábí elektřinu pomocí fotovoltaiky, a jen tyto projekty dosahují celkového instalovaného výkonu 272 MW. Celkový instalovaný výkon komunitních větrných elektráren je pak více než 315 MW.

Důležitou charakteristikou nizozemských energetických družstev je také velikost jejich členských základen: 705 společenství zahrnuje dohromady přes 120 tisíc členů, což znamená účast 1,5 % veškerých nizozemských domácností na komunitní energetice. Průměrné společenství tudíž čítá zhruba 160 členů neboli výrazně méně než tisícový limit pro odběrná místa, jehož zahrnutí do návrhu novely LEX OZE II vyvolalo na jaře letošního roku značnou kritiku ze strany proponentů komunitní energetiky v co nejvolnější podobě.

S ohledem na vývoj ve zbytku Evropy je tedy zřejmé, že navržený limit na počet odběrných míst by se stal omezujícím, kdyby český model napodobil například ten španělský, kde lokálnost ustupuje snaze o rychlé dosažení co nejrozsáhlejšího vlivu ES na transformaci celého energetického sektoru. Pokud se však česká komunitní energetika má přiblížit spíše právě Nizozemsku či Německu – čemuž dosavadní vývoj nasvědčuje – omezení počtu odběrných míst pravděpodobně v realitě nebude inciativy, jež odpovídají „zakladatelské“ myšlence, příliš omezovat.

KAM KRÁČÍŠ, ČESKÁ REPUBLIKO?

I letmý pohled na rozvoj komunitní energetiky v Evropě napovídá, že neexistuje žádný univerzálně vhodný způsob, kterým evropské vize přetavit v realitu. Zřejmá je však potřeba umožnit rozvoj alespoň nějaký (ostatně, již zkušenost první české energeticky soběstačné vesnice, Kněžic, se při přípravě novely energetického zákona ukazuje jako nedocenitelná) a, jak připomíná německý vývoj, na ten následně reagovat.

Budoucnost komunitní energetiky koneckonců stojí a padá s tím, jak koncept uchopí sami občané. I proto by česká vláda měla přestat přešlapovat, umožnit – byť pomocí nedokonalého zákona – vznik komunitních projektů a vybudovat informační a expertní síť dostupnou občanům, kteří chtějí převzít odpovědnost za energetickou transformaci do vlastních rukou.

O AUTOROVI

Matyáš Urban studuje na Fakultě sociálních studií Univerzity v Amsterodamu, obor Politologie. Snaží se o lepší porozumění energetice skrze společenskovědní přístup, který se vyvarovává trivializace a přílišné politizace souvisejících témat.

Kontakt: mattyasurban@gmail.com