Krize mají tendenci „chodit spolu“

ABSTRACT: In a slight exaggeration, we can say that whatever happens to the energy industry also happens to the whole society, says Václav Cílek, geologist and popularizer of science.

PRO-ENERGY magazín k zakoupení ZDE  předplatné na celý rok ZDE

V jednom rozhovoru jste řekl, že každý tým potřebuje svého skeptika, který dává pozor, co by se mohlo pokazit. Byl jste ve svém pestrém životě také tím skeptikem?

Při jednom sociologickém průzkumu u úspěšných indických obchodníků se ukázalo, že nejlepší z nich neustále uvažují, co se může pokazit, ale mají přitom optimistické očekávání, že transakce dobře dopadne. Nazvala byste to skeptickým, ale já spíš realistickým očekáváním budoucího vývoje. Je to podobné, jako když jeskyňáři nebo horolezci plánují expedici. Také krok po kroku probírají krizové scénáře.

V současné době ovšem došlo ke zpochybnění jedné ze samozřejmostí našich životů, a to zaručené trvalé dodávce energie za přijatelné ceny. Asi jste očekával, že v energetice dobré časy končí, překvapilo Vás však, že to nastalo tak rychle?

Od roku 2000 žiji v očekávání problémů se zásobováním ropou a vysokými cenami potravin. Kdyby nebylo nových typů ropných ložisek (LTO), už bychom měli problémy s těžbou konvenční ropy. Jsem vděčný a spíš překvapený, že k náznakům krize dochází až nyní.

Jak bude vypadat návrat do „normálních časů“? Končí éra plynová?

Žádné normální časy už nebudou. Zlatý věčný včerejšek se nekoná. Další vývoj bude záležet na skutečných, pozorovaných dopadech klimatických změn. Snad nikdo nemá rád zelený úděl, protože působí příliš ideologicky, ale klimatické změny jsou skutečné a v jednu chvíli začnou lidem vadit. Je nutné si uvědomit, že pokud nastává v energetice přechod z jednoho stádia do druhého, nejedná se jen o technickou změnu, ale něco zásadního se děje s celou společností, a to včetně finančních, politických a kulturních institucí. To je přesně situace, ve které se nalézáme.

Co světu hrozí?

Světové ekonomické fórum (WEF) vydává od roku 2009 obsáhlé ročenky. Popisují rizika, u nichž je vyšší pravděpodobnost, že k nim v příštím desetiletí dojde. Rozdělují se jak podle pravděpodobnosti výskytu, tak velikosti způsobených škod. Týkají se samozřejmě také energetiky. Svět je podle těchto zpráv rok od roku složitější, rizika se hůře předpovídají a objevují se zcela nové souvislosti. Například nižší růst čínského hospodářství způsobí pokles exportu z Německa, kde se pak sníží výroba i spotřeba energie na domácí půdě. Velké obavy panují z ekonomických konfrontací, polarizace společnosti, ale i z psychologických změn, například růstu pocitu osamění a neštěstí, což postihuje zejména mladší a pak nejstarší generace. Většina respondentů z poslední zprávy WEF také očekává další zhoršování situace.

Pro ČR z toho vyplývá, že z hlediska národní bezpečnosti a resilience je vhodné, abychom pokrývali většinu svých energetických potřeb vlastní produkcí. Pokud budeme muset v příštích desetiletích opouštět fosilní paliva, ať už z klimatických důvodů či nařízeními EU, tak jediné velké nízkoemisní a relativně šetrné zdroje energie představuje kombinace jádra a fotovoltaiky.

Použil jste i méně známý pojem resilience. Můžete ho blíže vysvětlit?

Resilience je pružná odolnost, je to houževnatost. Termín původně vznikl v ekologii, kdy se jednalo např. o obnovu lesa po požáru. Jak je rychlá a jak je kvalitní. Pak se začalo uvažovat o resilienci po zemětřesení nebo po hurikánu. Jak rychle zase vystavíte město, zda v něm bude žít podobný druh lidí. Začala se rozlišovat osobní psychologická resilience, například odolnost rodiny přestát finanční šoky, odolnost bank a firem i celých odvětví, jako je energetika. Resilience v zásadě znamená mít psychologickou výdrž a všechno dvakrát - dvě baterky, dva zdroje vody, dva producenty zemního plynu.

Když se ohlédnete do doby svého působení ve státní energetické komisi, čím se například nezabývala, ač už to aktuální bylo?

Byli jsme poradním orgánem a čekaly se od nás návrhy, jak dál. Tyto návrhy jsme publikovali a formou dvou kolektivních monografií zpřístupnili veřejnosti. Kdo chtěl, šel do knihkupectví a koupil si je. Věděli jsme, že svět je v pohybu a že o energetice musí probíhat diskuse. Zabývali jsme se mnoha aktuálními věcmi, některých si ale málokdo všímal. Z dnešního pohledu vidím dvě důležité perspektivní oblasti – jsou to jednak modulární reaktory, jednak umělá fotosyntéza paliv ze vzdušného oxidu uhličitého. K praktické realizaci zbývají celá desetiletí, ale je zapotřebí tento proces podchytit na samém začátku.

Kdo vlastně rozhodne o budoucnosti energetiky. Budou to odborníci, politici či hlas lidu?

Záleží na tom, zda mluvíme o společnosti před sociálním otřesem, nebo po něm. V této chvíli podle mého názoru vítězí lobbisté a překupníci. Dochází k jevu popisovanému jako „greedflation“, což je inflace způsobená hamižností jednotlivců či firem, které si zvykly na neúměrně vysoké zisky. Tento systém však sám sebe pohřbívá, je dlouhodobě neudržitelný, a proto nejspíš bude nahrazen nějakým jiným systémem. Současný vnitřní rozkol však přichází v době zvýšeného tlaku na mezinárodním poli a očekávaného čínsko-amerického konfliktu.

Když jsme zmínili hlas lidu, nespokojenost a obavy posilují vliv různých populistů a alternativních hnutí. Bude tento vývoj pokračovat?

Bude oscilovat nahoru a dolů, a pokud se jednou vlna blbé nálady potká s nějakým spouštěčem, společnost může vybuchnout jako za arabského jara, anebo se to naopak zklidní. Myslím, že v rozkolísaném a oslabeném evropském prostředí bude i příští vláda spíš postavená na heslech, a tedy neúčinná, ale posléze až další garnitura politiků a krizových manažerů by mohla postupně zavádět nějaký řád.

Ve které oblasti lidských životů a fungování států se klimatická změna nejvíce projeví?

Z hlediska počasí nás čekají stále častější a intenzivnější vlny veder. Budeme víc chladit, ale fotovoltaika to v létě utáhne, i když ve městech to občas nebude k životu. Největší dopad se dá čekat v zemědělství. Produkce potravin nebude plynulá, což asi vyústí v cenové šoky. Například veškerá čínská rýže se pěstuje na ploše velikosti zhruba Itálie. Ta je mimochodem postižená zejména v Pádské nížině jako velké produkční oblasti tak velkým suchem, jaké na jaře nikdo nepamatuje. I za normálního chodu počasí je přirozeným suchem ohroženo kolem 30 % čínské rýže.

Během deseti let pak musíme počítat s masivními migračními vlnami, a to z hlediska ČR i ze západu. Další scénáře jsou hrozivější: řecké ostrovy ovládnou migranti podporovaní Tureckem a NATO bude zataženo do tohoto konfliktu. V Německu vypukne vzpoura tureckých usedlíků, budou hořet přeplněná a chudnoucí pařížská předměstí. Nechci psát další z mnoha existujících dlouhých rozborů klimatické situace, ale z hlediska světa, jehož jsme malou součástí, se jedná o dvě základní hrozby – právě o dostupnost potravin a mohutné migrační vlny.

Jaká hlavní rizika lze pojmenovat?

Nejsou to jednotlivá rizika, ale jejich směs. Nejde jen o jednu oblast, ale o složenou krizi (polycrisis). To je evolučně velmi vhodné a žádoucí období, kdy se rodí nové pohledy a nové přístupy ke světu. Cena však bývá neúměrně vysoká. Krize mají tendenci „chodit spolu“, např. k blackoutu nejčastěji dochází za vlny veder, kdy se prohnou dráty, při nebývalé silné námraze, kdy se rovněž prohnou a dotknou dráty či při pádu stromů následkem silného větru. Lokální blackouty pak narušují například dlouhé dodavatelské řetězce a celý systém se rozvolňuje. Třeba na stavebniny se před třemi lety čekalo sotva pár dní, dnes to mohou být i dva měsíce.

Pravděpodobně nejvýstižnější příznak budoucího konfliktu je ale sociální nerovnost. Ta se někdy popisuje jako ztráta sociálního kapitálu, nebo arabským slovem „asabiya“, což je soudržnost společnosti, která si věří, spolupracuje a je kreativní. Je to hodnota, která se dá měřit třeba ekonomickými faktory, nebo tím, že v 50. letech v demokratických státech věřilo vládám 70 – 80 % lidí a dnes to není ani polovina. Současná transformace má určitě složku přírodní a klimatickou, ale mnohem dřív nás může zaskočit ekonomická bouře či ztráta sociálního kapitálu.

Přírodní krize se zcela Česku nevyhýbají, bereme si z nich nějaká poučení?

Přírodní krize jsou vždy doprovázeny sociálními krizemi a je nutné k nim přistupovat jako k jednomu celku. Při povodni roku 2002 se osvědčil přístup, kdy starosta postižené obce se o pomoc obrátil ke starostům okolních, pohromou nezasažených obcí. Vůle pomáhat je v ČR poměrně vysoká, ale organizace pomoci mimo Integrovaný záchranný systém bývá pomalá, protože většinou schází styčný pracovník, který dobrovolníky přijímá a úkoluje. Uvědomili jsme si to také při práci v energetické komisi. Právě u energetiky je dobře vidět, že potřebujeme skloubit velkou národní energetiku typu JE Temelín s místní teplárnou; sousedem, co má občas přebytky elektřiny a s vlastními kamny na dříví. Něco podobného platí i pro přípravu na krizi. Začínáme u sebe a plánujeme třeba tajně pro celou rodinu (mnohé ženy o něčem podobném ani nechtějí slyšet), ale pomůže, když čtvrť má vlastní zdroj vody a lékárnu je možné otevřít i za black­outu. Ale i na národní úrovni dané legislativou a logistikou dané země je jenom dobře, když funguje Integrovaný záchranný systém, alespoň minimální krizová komunikace a zpravodajství či zásobování nemocnic naftou do elektrocentrál.

Do rizik současnosti a hlavně budoucnosti dnes spadá kyberzločin, problémy bezpečnosti infrastruktury, ale možná i ne zcela vyzpytatelná umělá inteligence…

Bezpečnostní analýzy proto začínají upozorňovat, že kromě dřív známých nebezpečí, jako jsou kyber-útoky proti kompresorovým a přečerpávacím zařízením ropovodů a plynovodů či již dříve simulované útoky, jež jsou změnou otáček schopné vyřadit turbíny tepelných elektráren, se objevují i nová rizika. Jako například nanoroboti, kteří by mohli vniknout do uzavřených okruhů jaderných elektráren. Ještě mnohem závažnější může být technologicky vyspělý útok jiného státu na energetickou infrastrukturu včetně dálkového převzetí přenosové soustavy, zavirování jaderné elektrárny pomocí hmyzího dronu a podobně. Umělá inteligence proto otevírá jak nové možnosti digitální hrozby, tak ale také ochrany proti ní.

Co by měl lidem nabídnout stát, aby nepropadali strachu a panice, nebo aby problémy nevytěsňovali a nebagatelizovali?

Státy byly založeny k ochraně společnosti, která si za tím účelem prostřednictvím daní platí tzv. státní služby. Ochrana se týká vnějších i vnitřních faktorů. Obranu státu směrem ven zajišťuje armáda, směrem dovnitř policie. Jenže ve složité a napůl městské společnosti se objevují další rizika, proti kterým se musíme chránit. Potřeba státních služeb se rozšiřuje na vodu, energii a jídlo. To vyžaduje dlouhodobé, koncepční plánování, ale evropské vlády pravidelně každé čtyři roky ruší část toho, co dřívější vlády prosadily, a sociální kapitál, tedy podpora veřejnosti, klesá. Všimněte si, že žádná politická strana už nepředstavuje veřejné dobro, ale spíš menší zlo.

Publikujete knížky a články, které se věnují také fenoménu zvanému prepperství. Tedy aktivní snaze být připraven na krizi, která může začít například blackoutem. Lze být připraven?

Na tuto otázku se nedá stručně odpovědět. Krizová příprava má v zásadě mnoho odstínů. Věnovali jsme tomu knihu „Ruka noci podaná“ a nyní plánujeme pokračování, které se týká klimaticky, sociálně a energeticky odolného města, a to na základě reálných zkušeností mnoha míst, která krizí prošla – od New Orleansu, Fukušimy až po Bachmut. Samotný autorský kolektiv vznikl samoorganizujícím se, ale přesto neočekávaným způsobem. Nejmladšího a nejstaršího přispěvatele od sebe dělí 60 let a samotní kmenoví autoři této knihy pocházejí z tak různých oblastí, jako je misionářská stanice v Amazonii, školní pozemek na Vysočině, Cizinecká legie v Mali či generální štáb nejmenované malé země. Tito lidé prošli jezuitskými exerciciemi, permakulturní zahradou i školením CIA. Myslím, že podobná situace se již v rámci mého života opakovat nebude. Píšeme to především pro běžné lidi našeho typu, ale zároveň cílíme na samosprávy a možná i o trochu výš, protože máme pocit, že nás čekají nelehké doby, jejichž dopady se dají při správné organizaci života lépe zvládat.

Jakou krizi modelujete?

Pracujeme se scénářem, že velký problém je někde ve vzduchu, ale že máme několik, možná deset let času, abychom se na něj připravili. Nejspíš čekáme nějakou nepravděpodobnou shodu okolností, koktail namíchaný z naivní ekonomiky, vysílené energetiky, zlovolných virů či potravinové krize způsobené počasím. Schválně nemodelujeme skutečně velkou krizi, protože to bychom pak spíš psali modlitební knihu, což je jiný žánr. Postupujeme podobně jako např. banky při zátěžových testech, nebo NATO při armádních cvičeních, kde modelují jen tak velký problém, jaký se dá ještě zvládnout.

Během posledních asi deseti let se ukázalo, že politiky na vyšší úrovni, např. ministra vůbec nemá cenu otravovat nějakou přípravou na krizi. Mají svá vlastní zadání, musí soupeřit s kolegy z vlastní rozhádané a nejednotné strany, a ještě to nějak uhrát s opozicí. Na obecné dobro nemají čas, ani mentální nastavení. Trochu jiná situace už je u některých hejtmanů a zejména starostů. Tady zájem i konkrétní kroky třeba ohledně nouzového využití místního prameniště nebo zabezpečení regionální energetiky rostou. Z hlediska tzv. obyčejných lidí pozorujeme zejména po energetické krizi roku 2022 velký, někde až obrovský růst zájmu o vlastní či místní soběstačnost.

A konkrétní návody?

Klíčem je odložená spotřeba. Snad každý ten pokus zná, ale zopakuji ho. Kdysi dávno dostala skupina školáků úkol, že když dostanou bonbón, tak ho buďto mohou sníst rovnou, ale když to vydrží do druhého dne, tak možná dostanou dva – anebo také nic. Děti, které byly schopné si spotřebu odložit, se tak dvacet let poté staly úspěšnější skupinou, než lidé typu „z ruky do úst“. Platí to zřejmě i pro státy a civilizace. Lidé s tzv. zdravým životním stylem se stávají lepšími prepery (myslím si, že ve vztahu k češtině by se měl ten termín psát s jedním „p“) už jenom proto, že si navykli nepodřizovat se běžným každodenním rozmarům. Klíčem k preperství je pravděpodobně schopnost si něco odpustit a běžně doporučovaným tréninkem je každý den udělat něco, do čeho se člověku nechce. Návrat k základům, k jednoduchosti žití se zde již stává životním postojem, který přináší nové výzvy i radosti.

RNDr. Václav Cílek, CSc., vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze, po řadu let působil jako ředitel Geologického ústavu Akademie věd ČR. Věnoval se nejen odborné výzkumné práci, ale je oceňovaným popularizátorem vědy, který se zabývá aktuálními problémy současné doby, jako jsou změny klimatu, vývoj české krajiny, civilizační problémy, krize a jak jim čelit. Působil ve státní energetické komisi při přípravě energetické strategie ČR. Je autorem mnoha publikací, vystupuje na konferencích, přednáší a diskutuje s lidmi po celé republice.