Uvážlivá dekarbonizace a energetické trilema ve střední, východní a jihovýchodní Evropě

Společnosti Deloitte a Gas Infrastructure Europe společně představily speciální zprávu o postupu dekarbonizace v regionech střední, východní a jihovýchodní Evropy. Ukazuje se, že různé země volí různé přístupy.

Uvážlivá dekarbonizace a energetické trilema ve střední, východní a jihovýchodní Evropě

ABSTRACT: Deloitte and Gas Infrastructure Europe jointly presented a special report on the progress of decarbonisation in several CEE and SEE countries. In Estonia and Latvia, for example, the share of biomass has increased, but at the expense of deforestation. Meanwhile, Poland and the Czech Republic are the slowest in phasing out coal and many countries begin to consider new nuclear sources.


 

Studie zahrnuje celkem 14 států: kromě Visegrádské čtyřky a trojice pobaltských zemí autoři do přehledu zařadili také Rakousko, Chorvatsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovinsko, Řecko a Kypr. Kromě Rakouska se tedy jedná výhradně o státy, jež z evropského rozpočtu čerpají více, než do něj přispívají.

Výsledky možná mírně překvapí. „Východní blok“ Evropské unie v dekarbonizaci za průměrem EU příliš nezaostává, alespoň dle metriky podílu obnovitelných zdrojů energie (OZE) a jaderných zdrojů na celkové spotřebě energie. Česká republika se nicméně v mnohých indikátorech umísťuje téměř na chvostu, většinou pouze před jednoznačně nejpomaleji postupujícím Polskem. Energetická krize však zapůsobila v mnoha zemích, včetně ČR, jako jakýsi šokový signál: polovina z analyzované skupiny v posledním roce navýšila své dekarbonizační cíle pro rok 2030 o desítky procent.

 

ENERGETICKY NÁROČNÉ EKONOMIKY

Důležitým indikátorem, v němž zaostávají z vybraných zemí zejména Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Bulharsko, je energetická náročnost, tj. kompozitní hodnota vyjádřená v energii potřebné k výrobě jednotky HDP. V případě České republiky se sice v posledních ledech podařilo energetickou náročnost poměrně významně snížit – mezi lety 2005 a 2019 o 38 % – stále se však jedná o třetí nejvyšší hodnotu v daném regionu (po Bulharsku a Estonsku). Toto pramení zejména ze struktury české ekonomiky a konkrétně jejího průmyslového sektoru, v němž dochází k neefektivnímu využívání energie například ve zpracovatelském průmyslu. Na úrovni domácností je pak prostor pro výrazné zlepšení energetické účinnosti: zde by snahy měly primárně mířit na zateplování domů a bytů.

Vysoká energetická náročnost zdaleka není „výsadou“ pouze východních regionů Evropské unie. Například celá Skandinávie také trpí vysokou spotřebou elektřiny, ať už kvůli chladnému klimatu, řídkému osídlení či svému hutnickému a papírenskému průmyslu. Lépe na tom s energetickou náročností nejsou ani země Beneluxu. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že v severských zemích se vyšší spotřeba energie nerovná vyšším emisím, neboť tamní energetika spoléhá z naprosté většiny na OZE. To nás přivádí k otázce energetických mixů, které vykazují skrz střední, východní a jihovýchodní Evropu značnou variabilitu; přehled celkové spotřeby dle zdrojů tak nabízí hned několik příběhů.

 

ZELENÁ ILUZE V POBALTÍ

Prvním z nich je příběh „zeleného“ Pobaltí, respektive Lotyšska a Estonska jakožto jediných zemí, kde mají největší podíl na celkové spotřebě obnovitelné zdroje. Co však pohled na přiloženou mapu (viz obrázek 1) neodhalí, je typ obnovitelného zdroje, který Lotyšsko a Estonsko obarvil na zeleno. Tím je totiž biomasa z lesních zdrojů. A ačkoliv se biomasa v rámci evropských směrnic těší označení za uhlíkově neutrální zdroj, realita je komplikovanější.

 

Obrázek č. 1: Státy střední, východní a jihovýchodní Evropy dle paliva s největším podílem na celkové spotřebě energie
Zdroj: Eurostat

 

Obrázek č. 2: Energetické mixy států střední, východní a jihovýchodní Evropy (% z celkové spotřeby energie)
Zdroj: Deloitte a Gas Infrastructure Europe, Central & South-Eastern Europe: Decarbonisation Report 2022

 

Kritika se snáší zejména na unijní směrnici z roku 2009, která stanovila cíl podílu OZE na celkové evropské spotřebě energie v roce 2020 na 20 %. Konkrétně tato směrnice označila jako uhlíkové neutrální energetický zdroj dřevěné brikety – a to i ty vyrobené ze zdravých stromů, nikoliv pouze z lesnického odpadu, jehož odstraňování a zpracovávání je nezbytnou součástí péče o les – což vytvořilo nebývalý tlak na lesy v Pobaltí a Skandinávii a akcelerovalo tamní odlesňování. To na evropské úrovni narostlo mezi lety 2016 a 2021 o polovinu, například v Estonsku pak dokonce o 85 %.

Důsledkem tohoto přístupu je, že biomasa dnes má 60% podíl na evropských obnovitelných zdrojích a každý čtvrtý strom je kácen přímo jako zdroj energie (což představuje značný nárůst oproti přelomu tisíciletí). Odlesňování pak s sebou přináší kromě ztráty biodiverzity a ničení ekosystémů také „uhlíkový dluh“, způsobený ztrátou schopnosti rozsáhlých oblastí zachytávat oxid uhličitý ze vzduchu. O obnovu vytěžených lesů se sice těžařské společnosti povětšinou starají, často však vysazují monokulturní lesy, které jen těžko nahradí původní staleté porosty. V Pobaltí navíc dochází k těžbě také v lesích chráněných v rámci evropské sítě Natura 2000: mezi lety 2001 a 2019 bylo jen v Estonsku dotčeno téměř 15 tisíc hektarů lesa chráněného touto certifikací.

Výsledkem lobbingu těžařů na evropské úrovni je také to, že kategorizace briket ze zdravých stromů nebyla pozměněna v roce 2018, kdy se původní direktivě dostalo aktualizace, jež stanovila cíl pro rok 2030 (32% podíl OZE na spotřebě). Příběh pobaltské biomasy je tudíž dokonalou ilustrací pokryteckého přístupu Evropské unie k některým částem klimatické politiky, kdy za účelem zlepšení jedné metriky (tradičně emisí oxidu uhličitého či spotřeby fosilních paliv) přehlíží negativní průvodní jevy v jiných oblastech životního prostředí. Zatímco lesy v Estonsku a Lotyšsku mizí či degradují kvůli výrobě briket, které jsou následně z velké části vyváženy do západní Evropy, pobaltské státy (včetně Litvy, zbavující se závislosti na zemním plynu) musí doplňovat vlastní zdroje dovozem zvenčí, například z Běloruska, kde odlesňování nabralo nebývalého tempa.

Vrcholem nelogičnosti celého systému je pak fakt, že vlády v západní Evropě (a především Spojené království) věnují ročně téměř 16 miliard eur na dotace podporující konkurenceschopnost biomasy proti nahrazovanému uhlí. Západní Evropa tak vlastně platí miliardy pobaltským těžařům za to, aby káceli tamní lesy. Pohled na národní energetické strategie Lotyšska a Estonska pak napoví, že situace se v blízké době příliš nezlepší. Spotřeba energie nadále poroste a Pobaltí bude potřebovat stále více biomasy, aby uspokojilo poptávku, a přitom plnilo evropské cíle pro OZE. Lotyšsko pak navíc čeká velká výzva v odklonu od ropné břidlice, která má dnes 65% podíl na tamní energetické spotřebě.

A ačkoliv se pomalu rozhýbávají plány na výstavbu větrných farem v Baltském moři, estonské ani lotyšské lesy podle všeho nečeká nikterak zářná budoucnost. Náprava diletantské evropské směrnice – neboli doplnění informace, že brikety ze zdravých stromů nejsou uhlíkově neutrální – by však mohla být prvním slibným krokem.

 

POLSKÉ UHELNÉ KRÁLOVSTVÍ

Druhým příběhem je ten o zatím nepříliš pokročilém vyřazení uhelných paliv v Polsku a České republice, jediných dvou států, kde uhlí stále dominuje: v Polsku se stará dokonce o téměř polovinu celkové spotřeby. Spolu s našimi sousedy jsme také posledními státy Evropské unie, které ještě produkují vlastní černé uhlí. Česká republika se však na evropské černouhelné těžbě podílí z pouhých čtyř procent. O zbytek se totiž stará právě Polsko, které podle Eurostatu sice v porovnání s rokem 1990 těží jen asi třetinový objem uhlí (ze 147 Mt za rok na 55 Mt), ale zároveň je jediným státem, jenž ještě nepřistoupil k výraznému nebo úplnému útlumu těžby.

Polsko navíc nepočítá ani s brzkým ukončením využívání uhelných paliv ve svých elektrárnách. Tento cíl si Poláci stanovili až na rok 2049, Česká republika pro srovnání počítá s odklonem od uhlí do příštích deseti let. Sluší se však zmínit, že energetická krize posledního roku přiměla mnohé státy, k nimž patří například Německo či Nizozemsko, k dočasnému znovuspuštění uhelných elektráren a odkladům konce těžby hnědého uhlí.

 

PŘÍVRŽENCI JÁDRA V PŘEVAZE

Třetím příběhem je pak rozdělený přístup k jaderné energetice: ta přispívá k výrobě elektřiny v 6 ze 14 států. Naprostá většina zbylých zemí, s výjimkou Rakouska, Řecka a Kypru, pak na výstavbu jaderných elektráren v současnosti spřádá plány. S možným návratem k jádru počítá třeba i Litva, kde uzavření elektrárny Ignalina v roce 2009 (jejíž bloky měly konstrukci podobnou těm v Černobylu) vrhlo zemi vstříc závislosti na dovozu ruského zemního plynu.

Příběh Litvy je v tomto směru inspirativní: nejjižnější pobaltský stát měl již od roku 2014 připravený plovoucí LNG terminál. Tato prozíravá strategie přinesla své ovoce na jaře loňského roku, kdy Litva spěšně zastavila všechen ruský dovoz a během pár dnů uvedla svůj terminál na zkapalněný plyn, nesoucí jméno „Nezávislost“, do provozu. Země se tak sice nevymanila ze závislosti na importu zemního plynu, může však alespoň těžit ze spolehlivých dodávek z Norska, USA a Kataru.

 

OBNOVITELNÝ PLYN: BUDOUCNOST REGIONU?

Celý region se ve snaze o dekarbonizaci svých energetických systémů dostává do jakéhosi „energetického trilema“, které pramení ze snahy dosáhnout zároveň energetické bezpečnosti, konkurenceschopnosti a udržitelnosti. Najít rovnováhu mezi těmito třemi cíli není triviální, což dokazují mimo jiné aktuální kroky ke snižování závislosti na ruských komoditách. Ty sice přináší benefity co do energetické bezpečnosti a udržitelnosti (do té míry, kdy jsou ruská fosilní paliva nahrazována obnovitelnými zdroji), nesou s sebou však vyšší ceny, vedoucí ke snížení ekonomické konkurenceschopnosti.

Odklon od zemního plynu je navíc v přímém kontrastu ke strategiím mnohých států v regionu – včetně České republiky – které právě s tímto palivem počítaly jako s důležitým zdrojem zprostředkovávajícím přechod na OZE (vzpomeňme na loňský boj o zařazení zemního plynu do evropské taxonomie). Česká republika má navíc z celého regionu nejvyšší podíl průmyslu na ekonomice (28 %), kvůli čemuž hrozí, že při absenci dostupného a snadno implementovatelného alternativního zdroje by dekarbonizace mohla vyústit ve vážné dopady na konkurenceschopnost místních provozů a zaměstnanost v regionech.

Evropská unie však ve střednědobém výhledu se zemním plynem nepočítá: jeho dovoz by měl být nahrazován nejen biometanem (rychlostí 17 mld. m3 za rok), ale také zeleným vodíkem, jež je stěžejní součástí loňské strategie REPowerEU. Rodí se už i konkrétní plány pro rozvoj vodíkové infrastruktury, přičemž jedna z páteřních cest by měla vést z Ukrajiny (která má vysoký potenciál na výrobu vodíku pomocí elektrolýzy poháněné OZE) přes české a slovenské plynovody a odběratele až do Německa. Práce na projektu „Central European Hydrogen Corridor“, na němž se za ČR bude podílet společnost NET4GAS, by měly začít již příští rok a skončit do roku 2030.

 

 


O AUTOROVI

Matyáš Urban studuje na Fakultě sociálních studií Univerzity v Amsterodamu, obor Politologie. Snaží se o lepší porozumění energetice skrze společenskovědní přístup, který se vyvarovává trivializace a přílišné politizace souvisejících témat.

Kontakt: mattyasurban@gmail.com

Tomáš Brejcha

Související články

Zestátnění ČEZ je zbytečností, uvedl Míl. Podobně postupuje celá Evropa, kontroval Šnobr

Energetická krize znovu otevřela debatu o zvýšení podílu státu ve firmě ČEZ. Zestátnění energetické firmy je ale podle bývalého ge…

Cena plynu je nejnižší za dva roky, není poptávka

Situace na velkoobchodních trzích s energiemi se v posledních měsících uklidnila, což je pro Evropu po loňském roce, kdy se ceny e…

Stát chce dávat na boj se suchem 25 miliard ročně, neřeší ale financování Povodí

Do roku 2027 chce stát každoročně vynaložit na zmírňování dopadů sucha zhruba 25 miliard korun ročně. Od roku 2017 přerozděloval z…

Zájem o soláry sílí. Pozor na dodavatele

Zájem o instalace fotovoltaických elektráren a tepelných čerpadel nadále sílí. Podle Státního fondu životního prostředí počet žádo…

Nielen ropa, ale aj zlato. Rusko našlo nové trasy pre export, zo sankcií najviac ťažia emiráty

Z ruského zlata aktuálne najviac profitujú Spojené arabské emiráty, Turecko či Čína.

Kalendář akcí

SOLÁRNÍ ENERGIE A AKUMULACE V ČR

30. 05. 2023 21:00 - 21:00
Praha, O2 Universum
7. ročník prestižní konference Největší událost roku zasvěcená solární energetice a akumulaci Solární energetika v Česku zažívá nový boom. Bezemisní...

H2 HEATING 2023 VODÍKOVÁ KONFERENCE – Využití vodíkových technologií v oblasti vytápění budov

31. 05. 2023 08:00 - 18:00
WELLNESS HOTEL STEP, Malletova 1141/4, Praha 9
V roce 2021 byla z iniciativy neziskové organizace APOKS z.s. založena neformální platforma HYDROGEN group, která si dala za cíl vytvářet know-how v o...

Elektrizační soustava 2023

01. 06. 2023 09:30 - 02. 06. 2023 00:30
Valeč u Hrotovic
Rozvoj, obnova a údržba sítí a stanic zvn, vvn a vn Strategie a investiční plány

XXXII. Seminář energetiků

05. 06. 2023 15:00 - 07. 06. 2023 23:00
Luhačovice

ENERGY-HUB je moderní nezávislá platforma pro průběžné sdílení zpravodajství a analytických článků z energetického sektoru. V rámci našeho portfolia nabízíme monitoring českého, slovenského i zahraničního tisku.

77764
Počet publikovaných novinek
2092
Počet publikovaných akcí
912
Počet publikovaných článků
ENERGY-HUB využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování jakéhokoli obsahu či jeho části veřejnosti je bez předchozího souhlasu výslovně zakázáno.
Drtinova 557/10, 150 00 Praha 5, Česká republika