Co skutečně změnila energetická krize?

After 2022, energy policy in the European Union shifted from technical management to a question of security, competitiveness and trust. Diversification away from Russia and persistently higher energy costs than in the United States and China now frame a more pragmatic approach to decarbonisation and industrial policy.

V létě 2022 dosáhly velkoobchodní ceny plynu a elektřiny v Evropě historických maxim a energetický sektor čelil největšímu institucionálnímu a fyzickému napětí od ropných šoků 70. let. Dopady se rychle promítly do každodenní reality. Podle údajů Eurostatu si v roce 2022 nemohlo 9,3 % obyvatel EU dovolit dostatečně vytápět své domovy, což bylo meziročně o třetinu více než v roce 2021. Energetická krize nebyla izolovaným problémem, ale součástí širší krize životních nákladů, která prohloubila pocit ekonomické nejistoty domácností i firem. Proměnila energetiku z technického oboru v prvořadé politické téma a postavila vlády před otázku, jak rychle a přesvědčivě dokáží obnovit pocit stability, a tím si udržet politickou legitimitu.

Reakcí členských států byly rozsáhlé zásahy do trhu. V letech 2021–2023 vzniklo napříč EU více než 270 vnitrostátních opatření ke zmírnění dopadů vysokých cen energií. Dotace a kompenzace dosáhly jen v roce 2022 přibližně 187 miliard eur. Státy zavedly cenové stropy, snižovaly DPH a spotřební daně, poskytovaly jednorázové příspěvky domácnostem i podporu energeticky náročnému průmyslu. Například Španělsko v rámci tzv. iberské výjimky zasáhlo přímo do velkoobchodního trhu s elektřinou. Česká republika, Francie či Německo kombinovaly zastropování cen s finanční podporou domácností a firem. Nástroje se lišily, logika však byla společná: ochrana domácností a průmyslu před cenovým šokem byla vnímána jako základní povinnost státu.

K mimořádným krokům přistoupila i Evropská unie. V roce 2022 byla přijata povinnost naplnit zásobníky plynu na 90 % do 1. listopadu každého roku, doporučeno dobrovolné snížení poptávky po plynu o 15 % a zavedeny mechanismy společných nákupů. EU zároveň zavedla dočasná opatření ke snížení příjmů výrobců elektřiny s nízkými náklady a mechanismus korekce trhu s plynem, který měl být aktivován při překročení hranice 180 EUR/MWh po dobu tří pracovních dnů a současném výrazném rozdílu vůči cenám LNG. Krize urychlila plán REPowerEU, jehož cílem bylo snížit závislost na ruských fosilních palivech a diverzifikovat dodávky. Unie se tak v době krize posunula z role především tržního regulátora do role krizového manažera, který aktivně vstupuje do fungování energetického systému ve snaze stabilizovat nejen trh, ale i očekávání veřejnosti.

„Opatření ke zmírnění dopadů vysokých cen energií v Evropské unii stály jen v roce 2022 přibližně 187 miliard eur.

KONKURENCESCHOPNOST NADE VŠE

Extrémní cenové šoky roku 2022 odezněly, strukturální problém však přetrvává a počáteční obavy z výpadků dodávek vystřídala hlubší otázka: dopad stále vysokých cen energií na dlouhodobou konkurenceschopnost evropského průmyslu. Přetrvávající vysoké ceny energií jsou o to výraznější ve srovnání s hlavními globálními konkurenty, kde podniky čelí podstatně nižším nákladům na plyn i elektřinu. Zatímco v EU v roce 2024 dosahovaly průmyslové ceny elektřiny podle BusinessEurope v průměru přibližně 200 eur za megawatthodinu, v USA to bylo asi 75 eur a v Číně 82 eur. Mezinárodní energetická agentura (IEA) uvádí pro energeticky náročný průmysl ceny o něco nižší, avšak ve srovnání se světem podobně nelichotivou pro evropské státy (Obrázek č. 1). Také velkoobchodní ceny plynu byly v Evropě v průměru téměř pětkrát vyšší než ve Spojených státech.

Obrázek č. 1: Koncové ceny elektřiny pro průmyslové odběratele v energeticky náročných odvětvích

Zdroj: IEA

Zástupci průmyslu opakovaně upozorňují, že vysoké a obtížně předvídatelné ceny energií stlačují marže, oslabují schopnost investovat a inovovat a zvyšují tlak na přesouvání výroby do regionů s levnější energií (Obrázek č. 2). To může vést nejen ke ztrátě pracovních míst, ale i k postupnému oslabování průmyslové odbornosti v Evropě. Problém má zároveň systémový rozměr. Přestože plyn tvoří méně než pětinu výroby elektřiny v EU, v roce 2022 určoval cenu elektřiny ve více než polovině případů. Vysoké ceny plynu tak prohlubovaly nákladovou nevýhodu evropských podniků. Dopad je patrný i v konkrétních odvětvích – například ceny cementu v Německu ve druhém čtvrtletí roku 2025 činily 229 dolarů za metrickou tunu, oproti 96 dolarům za tunu v USA a 54 dolarům za tunu v Číně. Ze strany průmyslu proto zaznívají výzvy k přímému zásahu států, včetně úvah o regulovaných cenách elektřiny pro průmysl.

Obrázek č. 2: Výsledky dotazníkového šetření ke konkurenceschopnosti evropského průmyslu

Zdroj: Deloitte

„Opatření ke zmírnění dopadů vysokých cen energií v Evropské unii stály jen v roce 2022 přibližně 187 miliard eur.

NOVÉ TĚŽIŠTĚ POLITICKÉ DEBATY

Rostoucí tlak ze strany průmyslu a přetrvávající cenové rozdíly vůči USA a Asii postupně proměňují způsob, jakým Evropská unie o energetice mluví a jak ji zasazuje do širší politické agendy. Krize ukázala, že energetika není jen technickou oporou společnosti ani nástrojem dekarbonizace, ale zásadním předpokladem ekonomické stability a průmyslové udržitelnosti. Přestože cíl klimatické neutrality do roku 2050 zůstává zachován a EU nadále přijímá ambiciózní emisní cíle, těžiště politické debaty o transformaci se přeneslo z hodnotové roviny do roviny ekonomické a bezpečnostní nutnosti.

Krize zároveň vytvořila krátké politické okno, v němž bylo možné urychlit strukturální proměnu evropské energetiky a uvažovat o výraznějším posunu v zelené transformaci. V prostředí prudkého růstu cen a vysoké společenské citlivosti se však prioritou stalo zvládnutí krize a obnovení stability, což postupně posunulo agendu od ambic systémové změny k pragmatičtějším cílům. Zatímco v počáteční fázi Green Dealu dominoval rámec „climate first“, po roce 2022 se do popředí dostává narativ, v němž jsou klíčovými cíli konkurenceschopnost, cenová dostupnost energie a snížení zranitelnosti vůči externím šokům. Dekarbonizace už není prezentována izolovaně, ale stále častěji v souvislosti s bezpečností dodávek, cenovou dostupností energie a konkurenceschopností evropského průmyslu. Právě konkurenceschopnost se stává jedním z ústředních motivů nové Evropské komise (2024–2029) a energie je v tomto rámci chápána jako klíčový výrobní vstup, ne pouze jako environmentální téma.

Změna rámování se promítla i do konkrétní politiky. Loňský Clean Industrial Deal propojuje klimatickou transformaci s průmyslovou strategií a cenovou dostupností energie. Jeho cílem není pouze snižování emisí, ale podpora průmyslových odvětví, vytváření kvalitních pracovních míst a snížení investiční nejistoty v energeticky náročných sektorech. Dohoda zároveň mobilizuje více než 100 miliard eur na podporu čisté výroby „Made in Europe“, podporuje agregaci poptávky po kritických surovinách, rozvíjí obchodní partnerství a posiluje nástroje ekonomické bezpečnosti. Akční plán pro cenově dostupnou energii z února 2025 má prostřednictvím reformy povolovacích procesů, podpory dlouhodobých kontraktů a posíleného rámce státní podpory snížit nákladovou zátěž podniků i domácností. Na tuto logiku navazuje i Kompas konkurenceschopnosti, který integruje dekarbonizaci s průmyslovou, obchodní a investiční politikou. Energetická transformace je zde prezentována jako nástroj růstu – ovšem pouze za předpokladu, že bude spojena s cenovou stabilitou, snižováním závislostí a podporou inovací. Evropská odpověď se tak snaží o vytvoření předvídatelného rámce, jenž má průmyslu nabídnout především stabilitu v prostředí globální konkurence.

Celou debatu o vztahu mezi dekarbonizací a konkurenceschopností zásadně strukturovala i zpráva Maria Draghiho o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti. Ta otevřeně konstatuje, že klimatické cíle EU jsou ambicióznější než většiny globálních konkurentů, což v krátkodobém horizontu vytváří dodatečné náklady pro evropský průmysl. Draghi zároveň odmítá falešné dilema mezi klimatem a růstem. Dekarbonizace podle něj může být zdrojem nižších a stabilnějších cen energie, vyšší energetické bezpečnosti i technologického náskoku, pokud bude doprovázena koordinovaným plánem, který sladí průmyslovou, obchodní, klimatickou i energetickou politiku. Klíčový je pragmatický přístup zejména k energeticky náročným a obtížně dekarbonizovatelným sektorům, stejně jako aktivní obchodní politika, která zajistí rovné podmínky v globální soutěži. Bez realistického sladění klimatických ambicí a průmyslové politiky hrozí, že se energetická transformace stane zdrojem napětí, místo aby byla motorem evropského růstu.

Tabulka č. 1: Složení dovozu LNG do EU dle země původu

Zdroj: Kpler pro IEEFA

„Draghi odmítá falešné dilema mezi klimatem a růstem. Klíčový je podle něj pragmatický přístup k energeticky náročným sektorům a aktivní obchodní politika, která zajistí rovné globální podmínky.

STABILITA VYŽADUJE ŘÍZENÍ ZÁVISLOSTÍ

Rok 2022 byl zlomem v politickém jazyce. Vznikl silný narativ konce ruských dodávek energie a dramaticky se proměnily politické priority i strategie. Energetické toky se však mění pomaleji než politická rétorika. Podíl ruského plynu na dovozu do EU sice klesl z přibližně 40–45 % před válkou na zhruba 13 % v roce 2025, úplné přerušení vazeb však nenastalo. V roce 2025 Rusko nadále dodávalo přibližně 10 % plynovodního plynu tekoucího do EU a téměř 14 % unijních dovozů LNG. Některé členské státy zůstávají závislé na výjimkách. Energetická infrastruktura, dlouhodobé kontrakty i fyzické možnosti přesměrování toků představují strukturální omezení, která nelze změnit přes noc.

Odklon od ruského plynu byl z velké části kompenzován růstem dovozu LNG ze Spojených států, který vzrostl z přibližně 21 miliard m³ v roce 2021 na více než 80 miliard m³ v roce 2025. Díky tomu dnes USA pokrývají více než polovinu dovozu LNG do EU. Diverzifikace byla nutná, přinesla ale novou formu závislosti. A kroky Trumpovy administrativy v oblasti zahraniční politiky otevírají otázku, jak spolehlivým partnerem USA aktuálně je. Evropa je navíc silně závislá na dovozu kritických surovin a čistých technologií, zejména z Číny, která je největším světovým zpracovatelem niklu, mědi, lithia a kobaltu a podle Draghiho zprávy se podílí na zpracování 35–70 % těchto materiálů. Poptávka po nich navíc rychle roste a jejich trhy jsou vysoce koncentrované, což zvyšuje cenovou volatilitu i geopolitická rizika.

OPATŘENÍ PŘIPRAVOVANÁ V RÁMCI KOMPASU KONKURENCESCHOPNOSTI NA ROK 2026

1. ČTVRTLETÍ

• 28. režim*

• Akční plán elektrifikace

• Evropský inovační akt

2. ČTVRTLETÍ

• Akt o kvantové technologii

• Revize směrnic o zadávání veřejných zakázek

3. ČTVRTLETÍ

• Akt o oběhovém hospodářství

• Akt o Evropském výzkumném prostoru

• Revize nařízení o normalizaci

4. ČTVRTLETÍ

• Akt o pokročilých materiálech

ČTVRTLETÍ NEUPŘESNĚNO

• Evropský plán pro přizpůsobení se změně klimatu

• Akt o digitálních sítích

• Strategie EU pro přístavy

• Akt o akcelerátoru průmyslu

• Iniciativa pro přenositelnost dovedností

* = Dobrovolný jednotný právní rámec k usnadnění (především inovativního) podnikání napříč EU, který má být alternativou ke stávajícím 27 národním předpisům.

STÁT JAKO SPRÁVCE DŮVĚRY

Po roce 2022 se nezměnila pouze energetika samotná, ale především očekávání, která na ni společnost klade. Stabilita se stala nejen technickým cílem, ale politickou hodnotou. Energetická politika už není jen otázkou infrastruktury, cen nebo emisí, ale testem schopnosti státu a evropských institucí. Veřejnost dnes neočekává absolutní soběstačnost ani dokonalost, ale předvídatelnost a schopnost zvládat krize bez dramatických otřesů. Stabilita znamená schopnost řídit komplexní síť globálních vazeb tak, aby byly předvídatelné, politicky udržitelné a umožňovaly státu chránit domácnosti i průmysl a současně posilovat společenskou důvěru v jeho schopnost. Právě v tomto posunu, od technického řízení k politické odpovědnosti a správě důvěry, spočívá nejzásadnější změna, kterou energetická krize přinesla.

Poznámky

¹ Evropská komise (2025, 28. ledna). Zpráva z roku 2024 o dotacích v energetice v EU.

² Heussaff, C. (2024). Decarbonising competitiveness: Four ways to reduce European energy prices. Bruegel.

³ Deloitte (2025). Closing the European competitiveness gap.

⁴ Hoisch, M. a Norways, K. (2026). EU finalizes ban on Russian gas, LNG by 2027. S&P Global Energy.

⁵ Jaller-Makarewicz, A. M. (2026). EU risks new energy dependence as US could supply 80% of its LNG imports by 2030. Institute for Energy Economics and Financial Analysis.

O AUTORCE

Hana Halfarová je absolventkou oboru Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost na Masarykově univerzitě v Brně. Největší pozornost věnuje vztahům mezi státy a tomu, jak potřeba zajištění energetických dodávek formuje mezinárodní vztahy.

Kontakt: hana.halfarova@centrum.cz