Dokážeme odbrzdit nové obnovitelné zdroje?

Czech electricity production and consumption rose slightly in 2025, confirming the end of the post-crisis decline. Decarbonisation continues mainly thanks to nuclear power and photovoltaics, while wind development remains stagnant. Battery storage is expected to grow, but projects typically take at least 1.5 years to build.

V krizových letech po roce 2020 se v Česku významně snížila spotřeba energie. Rok 2025 prokázal, že pokles se zastavil, ačkoli předkrizové úrovně nedosahuje ani výroba elektřiny, ani její spotřeba. Ale růstový trend je zpět, i když ho ve spotřebě táhnou hlavně domácnosti a maloodběratelé. Roku 2025 trochu pomohlo i počasí – byl v průměru chladnější než rok 2024. I proto se podle Energetického regulačního úřadu (ERÚ) meziročně spotřebovalo o 1,8 % více elektřiny a čistá spotřeba stoupla na 59 TWh. Výroba vzrostla o 3,2 % na 76 TWh. Česko tak bylo i nadále čistým exportérem elektřiny.

DEKARBONIZACE ELEKTŘINY POKRAČUJE

Tahounem elektroenergetiky jsou stále jaderné a par­ní elektrárny, které dohromady obstaraly 81,5 % z celkové výroby elektřiny. Těžko si lze představit, že bychom se bez nich mohli ještě dlouhou dobu obejít. Parní elektrárny svou výrobu nezvyšují, ale až budou odstaveny Chvaletice a Počerady, tak se to ve statistice jistě výrazněji projeví. Více elektřiny než parní elektrárny ovšem loni poprvé vyrobily naše dvě elektrárny jaderné, jejichž podíl na výrobě meziročně vzrostl o zhruba 8 %. Zúročují se tak nemalé investice, které byly vynaloženy na zlepšení jejich výkonu a prodloužení životnosti.

Na ostatní zdroje včetně obnovitelných tedy připadá jen necelá pětina výroby. Kraluje tady ovšem fotovoltaika, zatímco například vodní elektrárny za sebou nemají nejlepší rok. Fotovoltaické elektrárny (FVE) vyrobily meziročně o 18,6 % více a jejich celkový instalovaný výkon se navýšil ze 4 na 4,5 GWe. Z hlediska instalovaného výkonu tak FVE předběhly v české elektroenergetice i jaderné elektrárny. Na druhé straně je ovšem třeba dodat, že jaderky loni vyrobily 32,1 TWh elektřiny, zatímco FVE jen 4,3 TWh (Obrázek č. 1).

Obrázek č. 1: Výroba elektřiny v ČR dle zdrojů v letech 2020–2025

Zdroj: ERÚ

OZE POTŘEBUJÍ NOVÝ IMPULS

Do roku 2030 by mělo podle Komory obnovitelných zdrojů dojít k instalaci zhruba 10 GW nových obnovitelných zdrojů. Při hodnocení loňského roku ovšem komora upozorňuje na to, že po letech značných přírůstků celkový počet nově připojených FVE klesl, což souvisí s pozastavením dotačních programů pro instalace u rodinných domů. Na trhu se nyní prosazují hlavně firemní instalace a významný je nástup akumulace. Novela Lex OZE III totiž od 1. října 2025 umožnila připojování samostatných bateriových systémů (BESS) do sítě a otevřela jim zajímavé trhy služeb výkonové rovnováhy a obchodní flexibility. A na to investoři slyší: již loni vznikla tři nová samostatně stojící velkokapacitní úložiště (s celkovou akumulační kapacitou 66 MWh) a několik dalších je těsně před připojením.

K dosažení desetigigawattového přírůstku Komora OZE doporučuje zajistit vyvážený rozvoj jak malých decentralizovaných systémů, tak velkých projektů. U větrných elektráren, kde je skutečně problém s výstavbou a čísla za loňský rok jsou varovná (přibylo jen pět elektráren s celkovým instalovaným výkonem 15 MW), komora apeluje na transparentní a jednotný přístup v jejich povolování. Přidává se také Solární asociace, která žádá vládu, aby vytvořila stabilní a motivační prostředí pro obnovení růstu fotovoltaiky. Mezi vhodné nástroje řadí např. kombinaci rozdílových smluv (contracts for difference), státních záruk a bezúročných půjček. Asociace podporuje také reformu připojovacích procesů směrem k logice „kdo je první připraven, ten je první připojen“ (first ready, first served) namísto současného přístupu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, jehož důsledkem jsou tisíce zasmluvněných, ale v realitě nevyužitých megawattů.

Pomalé povolovací procesy, náročné vyjednávání o kabelových trasách či nedostatek kapacity pro připojení v distribučních soustavách představují problém hlavně pro velké solární parky nad 1 MW. Investoři vkládají naděje do nového stavebního zákona, jehož návrh pokládají za první krok správným směrem. Tedy k odstranění bariér, které nebrání pouze výstavbě solárních či větrných elektráren, ale i další klíčové infrastruktury.

Již novela stavebního zákona, která platí od začátku letošního roku, usnadňuje výstavbu elektráren v existujících průmyslových, logistických a podnikových areálech a umožňuje efektivně využít střechy, parkoviště i další provozní plochy bez složitých změn územních plánů. Sluneční elektrárny s výrobou pro vlastní spotřebu už nejsou považovány za novou výstavbu, takže odpadla spousta administrativních překážek. Optimistický předpoklad praví, že kdyby se využila alespoň polovina dostupných ploch k instalaci fotovoltaických panelů, mohlo by být v těchto lokalitách dosaženo celkového špičkového výkonu až 1 000 MW.

Souběžně a úspěšněji probíhá rozvoj flexibility, agregace a dalších součástí moderní energetiky. Na jejich zajištění pracuje Elektroenergetické datové centrum (EDC), které letos od 1. srpna rozšíří své služby o nové funkcionality pro akumulaci energie, agregaci technické flexibility a tzv. síťový semafor.

„Povolovací proces pro bateriová úložiště reálně trvá kolem 6–12 měsíců. Další rok je třeba k dotažení projektu až po uvedení do provozu.

JAK ZACHYTIT VÍTR?

Vraťme se ke statistikám ERÚ. Místo žádoucího růstu klesla v roce 2025 výroba větrných elektráren v Česku o 7,2 % – a nešlo o anomálii, vždyť v roce 2020 činila výroba elektřiny z větru 699 GWh, zatímco loni jen 665 GWh. Co tedy bude s větrem? Větrná energetika se v roce 2025 posunula z dlouhodobé stagnace do fáze příprav, to je ovšem celkem slabý výsledek. Přibývá projektů, ale také obecních referend – i když loni poprvé referenda skončila s vyrovnaným poměrem souhlasných i nesouhlasných výsledků. Výstavba nových větrníků (či přestavba starších na účinnější zařízení) se však zatím nerozběhla.

Je skoro kuriozní, jak daleko méně vadí veřejnosti zabírání pozemků pro rozsáhlé fotovoltaické elektrárny (ačkoli nyní se již ve volné krajině vhodná místa hledají obtížně) než výstavba větrníků, které na rozdíl od slunečních panelů zabírají místo do výšky, nikoli do šířky. Mají ale tak špatnou pověst, že se jich lidé v dotčených místech bojí. Kampaň proti větrníkům je očividně úspěšná a vyvolává otázku, jaké jsou hlavní důvody obav místních obyvatel a kdo je jejich hlavním propagátorem. Částečnou odpověď nabízí únorová studie Petra Vidomuse z Asociace pro mezinárodní otázky. Vidomus v analýze uvádí, že „české antiVTE spolky dominantně akcentují otázky lokální autonomie“, tedy výhradní právo místních obyvatel rozhodovat o místních záležitostech. Česká republika je ostatně v evropském kontextu jedinečná právě vysokým počtem malých obcí, které dlouhodobě vzdorují začlenění do větších celků. Vítr ale vane i ze Slovenska. Podle Vidomuse jsou čeští odpůrci větrníků „v silném gravitačním poli slovenských skupin Za pravdu o veterných parkoch a Pokojný vietor.“ Jednoduše řečeno, často přejímají argumenty a materiály, které do veřejného prostoru pronikají nejprve u našich východních sousedů.

Investoři, kteří větrné elektrárny chtějí stavět a vědí, kde by to bylo vhodné, se samozřejmě snaží obce přesvědčit – jak jinak než finančně nebo nějakým dalším benefitem. S povolením výstavby větrníku, prodeje či pronájmu pozemku a dalšími formami spolupráce může obec získat prospěch různými způsoby. A od 1. srpna loňského roku se z příspěvků stala dokonce povinnost: každý provozovatel nové větrné elektrárny bude muset do rozpočtu obce, na jejímž katastru výrobna stojí, platit 50 korun za každou vyrobenou megawatthodinu. Nutno dodat, že se jedná o minimální příspěvek a obcím nic nebrání si s developery vyjednat ještě mnohem víc, například vlastnický podíl na elektrárně nebo levnější elektřinu pro místní občany (např. v rámci sdílení elektřiny).

Každý občan, který cestuje okolními zeměmi, může vidět, že větrníků jsou všude spousty, a to i v místech, kde by je člověk nečekal. A že místní lidé proti nim vlastně nebojují, ani se u nich neprojevily dopady a efekty, kterými se straší u nás. Je tu ale samozřejmě též skutečnost, které říkáme krajinný ráz. A ten je v naší členité republice se spoustou přírodních pozoruhodností pro výstavbu čehokoli velká překážka. Netýká se to jen solárů či větrníků, ale v posledním období také bateriových úložišť, jejichž velký boom právě přichází. Úložiště se ovšem krčí spíš při zemi, takže zřejmě takovou nevoli budit nebudou. I když: i k úložišti musí vést dráty a příjezdová cesta…

„V roce 2020 činila výroba elektřiny z větru 699 GWh, zatímco loni jen 665 GWh.

PROJEKTY BESS TRVAJÍ NEJMÉNĚ 1,5 ROKU

Jak tedy hledat, a hlavně získat pozemky, na kterých se dá bateriové úložiště postavit? Jak uvedli právníci z kanceláře Chrenek, Toman, Kotrba na konferenci zaměřené na využití akumulace v obcích a městech, projekty BESS mohou být umístěny jen tam, kde je to v souladu s územním plánem a lokalitou. Ideální jsou brownfieldy či plochy, které dříve sloužily výrobě či skladování.

Energetický zákon označuje výstavbu a provoz BESS za činnost veřejného zájmu. Bateriová úložiště jsou definována jako technická infrastruktura, což umožňuje zrychlené povolovací procesy a poskytuje ochranu proti obstrukcím sousedů. Také se usnadňuje odnímání půdy ze zemědělského půdního fondu. Z hlediska životního prostředí proces zjednodušuje, že není třeba zpracovávat stanovisko EIA. I přesto se ale investor musí vyhnout chráněným oblastem, biokoridorům a záplavovým územím, a také získat (ve zjednodušeném režimu) jednotné environmentální stanovisko. Pokud celý záměr nezasáhne větší plochu než jeden hektar, vydává stanovisko místní úřad v obci s rozšířenou působností. Jde-li o pozemek větší, řeší to krajský úřad. A důležité je také to, že pokud se příslušný úřad nevyjádří ve stanovené lhůtě, má se za to, že souhlasí.

Většina obecních baterií se nicméně do jednoho hektaru vejde. Jak na konferenci uvedl Ondřej Šumavský ze Svazu moderní energetiky, pro úložiště o výkonu 1 MW je potřebný pozemek s plochou zhruba 500 m². Vměstná se na něj samotná technologie, transformátor, chlazení a manipulační prostor. Pozemek by měl být relativně rovný, a hlavně by do něj neměla zasahovat zásadní ochranná pásma jako ropovod, vysoké napětí apod. Důležitá je i vzdálenost k bodu připojení do VN či VVN, neměla by být delší než kilometr. Nezbytný je také zpevněný příjezd pro těžkou techniku.

I přes zmíněné legislativní výhody jsou BESS stejně spíše běh na delší trať. Je třeba minimalizovat počet dotčených cizích pozemků, zajistit souhlasy vlastníků a zřídit věcná břemena ještě před žádostí o povolení. Vzdálenost od obytné zóny je klíčová kvůli hlukovým limitům, které mohou překročit hlavně ventilátory chlazení. Celý povolovací proces tak kvůli vyjádření dotčených orgánů a jednotnému environmentálnímu stanovisku reálně trvá kolem 6–12 měsíců. A další rok pak je třeba k dotažení projektu až po uvedení do provozu.