Měli bychom především šetřit a přizpůsobit se

In an interview with Professor Milan Pospíšil, rector of the University of Chemistry and Technology in Prague, we discuss the costs and likely impacts of European decarbonisation efforts. Above all, Pospíšil argues that truly sustainable development can arise only from self-imposed frugality across society.

Věříte, že se na klimatické změně podílí člověk?

Určitě ano, ale otázkou je, jak moc významně. Na Zemi se střídají pravidelné cykly chladnějších a teplejších období i bez zásahu člověka. Nyní se mezi vědci hodně řeší, jak může teplota moří ovlivnit množství CO₂ v atmosféře. Rozpouštění CO₂ v mořích a oceánech je proces, při kterém oceány pohlcují přibližně čtvrtinu antropogenních emisí CO₂, čímž pomáhají zmírňovat globální oteplování. Ale když teplota moří stoupne, tak se naopak uvolní CO₂ do ovzduší. Takže je zde otázka, jestli je primární koncentrace CO₂ a teplota, nebo teplota, a pak až CO₂. A na tom se podle mě nemůže ani ten klimatický panel vědců jednoznačně shodnout.

Takže to není ještě úplně jasné?

Já si myslím, že není. Je možné, že se potvrdí, že člověk klima sice ovlivňuje, ale příroda na to má daleko větší vliv. Takže otázkou je, jestli bojovat proti větrným mlýnům, nebo se soustředit na odstraňování následků. Problém je v tom, že globální opatření jsou poměrně drahá a náročná. A když nevyjde prevence, to znamená dekarbonizace, otázkou je, co s tím udělá podíl Evropy, který je poměrně malý.

Údajně jen sedm procent.

Právě. Existuje nebezpečí, že drahá dekarbonizační opatření nezaberou, zvláště když zbytek světa Evropě moc nepomáhá. A pak se může stát, že už nebudeme mít peníze ani na likvidaci následků klimatické změny – adaptaci. Zeměkoule podle mě není tak bohatá, abychom finančně utáhli jak prevenci čili mitigaci, tak onu zmiňovanou adaptaci.

Takže se musíme rozhodnout, do čeho investovat primárně, protože na obojí asi mít nebudeme. Nebo ano, ale bude to znamenat určitě snížení životní úrovně, na což lidé asi nejsou úplně připraveni. Zejména západní Evropa, která si zvykla žít poměrně luxusně.

Naopak rozvojové země se snaží dostat na úroveň západního světa. Spotřeba energie je tam ale asi tisíckrát menší než třeba v západní Evropě. My jim však nemůžeme říci, že nesmí zvyšovat svou spotřebu, protože by to Země neutáhla. To jsou docela citlivé existenční a politické otázky, které by se nějakým způsobem měly začít řešit. Jediná možnost je obecně menší spotřeba energie. Aby se šetřily přírodní zdroje a neplýtvalo energií.

Dekarbonizační plány EU na snížení emisí CO₂ Vám tedy připadají nereálné?

Absolutně. Asi by to šlo bez průmyslu, ale vezměte si třeba průmysl stavebních hmot, tedy výrobu stavebních hmot a materiálů. Tam je jedním ze základních průmyslových procesů pálení vápna z vápence, kdy vzniká pálené vápno, tedy oxid vápenatý, a uvolňuje se CO₂. To je prostě fyzikální jev, přitom jde o miliony tun emisí ročně. Na druhou stranu, když vápenec vypálíte, uvolníte CO₂, ale když pak malta tuhne, musí CO₂ nabrat z atmosféry a vzniká zase vápenec. Je to vratná reakce, ale to se paradoxně podle legislativy do bilance nepočítá. Počítá se jen jeden směr, vypouštění CO₂ při výrobě vápna. Podobně je tomu i při výrobě cementu. Pokud budou výrobci stavebních hmot muset kupovat povolenky za ten vypouštěný CO₂, velice to zdraží stavební materiály. Přitom bez cementu a vápna se dá stavět jen těžko.

Je zde možnost unikající CO₂ lapat, ale to je nesmírně drahé. V Norsku nedávno zaplatili za tzv. carbon capture 400 milionů dolarů, a to jen u jedné cementářské pece. Během deseti let odhadují provozní náklady na dvě miliardy dolarů. Takže technicky to jde a pro vysoké školy a vědce po celém světě je báječné to zkoumat, peníze na to jsou. Ale velkokapacitně v průmyslu je to nesmírně drahé, a pokud to nebude dotované, jsou takové procesy vysoce prodělečné.

Nicméně dalo by se hledat nějaké chytré řešení. Využívat třeba kompozice stavebních materiálů s nižším zastoupením složek náročných na emise skleníkových plynů. To znamená kombinace s nějakými aditivity – polymery zvyšujícími pevnost a stabilitu výsledných kompozitních materiálů. Ale opět to bude stát peníze.

Podle Vás je celé dekarbonizační úsilí Evropské unie k ničemu?

Globální klimatické změně Evropa rozhodně nezabrání, zejména v souvislosti s tím, že rozvojový svět – především Afrika – se bude snažit dostat na úroveň západního světa ve spotřebě energií. Takže je to boj s větrnými mlýny s nejistým výsledkem.

Má pak smysl, aby dekarbonizovaly Čína, Indie a USA? Čína se teď dokonce přihlásila k dekarbonizačním plánům.

Přihlásila, Čína je světový lídr ve fotovoltaice. Ale zároveň se každý týden v Číně spustí jedna uhelná elektrárna, aby vykryla přirozenou nestabilitu obnovitelných zdrojů a zajistila dostatek záložní kapacity konvenčních zdrojů. U fotovoltaiky i větrníků ty obrovské přebytky ještě neumíme úplně ukládat, rozhodně ne v řádu gigawatthodin. Někde ale fotovoltaika i větrníky dávají smysl, třeba fotovoltaika na jihu Evropy nebo větrníky v přímořských šelfech, kde stabilně fouká vítr.

Takže alternativní paliva nedávají smysl? Měl by být zrušen zákaz výroby spalovacích motorů?

Dávají smysl, ale jako součást energetického mixu, ne jako jediné možné řešení. Třeba v hodně zatížených aglomeracích ve městech. Ale teď elektromobilitu částečně opustili například Norové, kteří měli v zimních měsících problémy s dobíjením baterií vozidel kritické infrastruktury, třeba sanitek. Proto se vracejí ke spalovacím motorům.

Zákaz spalovacích motorů by se určitě měl zrušit. Protože když se zkoušejí nejmodernější motory, třeba dieselový splňující normu Euro 7, tak vzduch, který vstupuje do toho motoru, je mnohdy znečištěnější než ten, co z něj vystupuje. Ten motor funguje, spolehlivě vzduch vyčistí, a potom v něm nejsou ani stopy oxidů dusíku, ani organické sloučeniny ze spalování.

Je tam jediný problém, a to je CO₂. Docela účinně ho ale lze vyřešit systémem hybridních pohonů. A nechat tomu čas. Lidé si hybridy najdou, budou je kupovat. Ale přece jim nemůžu nařídit, že si musí koupit elektromobil – to bez masivní dotační politiky selhává. Dotace na nákup elektrovozů smysl ještě možná dávají, ale dotovat jejich provoz už ne. To je cesta do pekel.

Co si myslíte o emisních povolenkách?

Emisní povolenky jsou forma daně, která v konečném důsledku dopadne jen na lidi. V řadě případů se emisní povolenky stávají spekulativním nástrojem. Lepší by byla daň, která natéká přímo do státního rozpočtu, ne nějakému spekulantovi.

Jak tedy zajistit trvale udržitelný rozvoj? Měli bychom především šetřit?

Ano, je to o šetření. Namísto toho, aby potlačovala spalování, by se společnost měla spíše naučit šetřit, například stavět ve větší míře pasivní budovy. Lidé jsou také zvyklí třikrát do roka letět k moři, měli by to přehodnotit. Omezit by se mělo plýtvání potravinami, převážení potravin přes celou zeměkouli. Vůbec se neřeší voda, přitom o ni časem budeme mít taky nouzi. Není efektivní, že pitnou vodu spotřebováváme ve velkém množství na splachování.

Není dobré direktivně úplně všechno zakazovat. Ať jsou ve výfukových plynech přísně limitovány třeba polyaromáty nebo částice, které prokazatelně zhoršují lidské zdraví. Ale pokud se například nakáže, že si všichni musí pořídit elektromobily, pak nám hrozí podobná situace jako na Kubě, protože zdaleka ne všichni si budou elektromobily moci dovolit a budou se kupovat a do poslední chvíle udržovat letité ojetiny se spalovacími motory. Problém bude určitě i s kapacitami přípojek pro nabíjení, chybět bude materiál na výrobu baterií, důležité kovy nebudou v takovém množství k dispozici.

Ještě je tu jeden zásadní problém, který se týká i elektromobility, a to jak elektrickou energii konzervovat. Protože zatímco v jednom kilogramu benzínu je čtyřicet megajoulů energie na kilo paliva, v kilogramu baterie je jí řádově míň. Když mám nádrž v autě čtyřicet nebo padesát litrů, ujedu na to osm set kilometrů. Když mám v autě třistakilogramovou baterii, dojezd je stále maximálně pět set kilometrů.

Elektromotor je z hlediska účinnosti, efektivity a obsluhy to nejlepší, co může být. Daleko lepší než nějaký mechanický, točivý motor na diesel nebo na benzín. Tam musí být kliková hřídel, převodovky, jsou tam ztráty. Kdežto elektromotor může být malinký, je výkonný, nemusím mít žádnou převodovku. Zatím ale není vyřešen problém, kde tu elektřinu uložit a jak zvýšit dojezdy.

V hromadné dopravě to vychází daleko lépe. U vlaků mám lokomotivu na elektromotor a je jedno, jestli má jet napojená na trolej, nebo za ní pojede vagon s palivovými články na vodík, které budou spalováním vyrábět elektřinu, nebo vagon baterií. Kromě vlaků dává elektromobilita smysl i v další hromadné dopravě. Ale u té osobní zatím úplně ne, možná jen u malých jednostopých vozidel, skútrů nebo rozvážkové služby ve městech. To může ovlivnit i municipalita, když vypíše výběrové řízení na zajištění bezemisní přepravy.

Další věc, která se nedaří, je chemická recyklace starého komunálního odpadu. V něm je spousta cenných surovin, ale Evropa – i naše Ministerstvo životního prostředí – podporuje stále jen surovinovou recyklaci. Ze starého plastu zase jen plast. Přitom plasty lze třeba zpyrolyzovat a pyrolýzní olej poslat do rafinerie jako surovinu na výrobu polyetylenu a propylenu. Ale na Ministerstvu životního prostředí je to bráno tak, že pyrolýza je charakterem proces spalování a zatěžuje životní prostředí emisemi CO₂, což není pravda.

Mělo by mít v našem energetickém mixu i nadále zastoupení uhlí, jak se uvádí v programovém prohlášení nové vlády?

Uhlí je velice dobrý materiál, protože v něm máme na obyvatele stále asi největší zásoby fosilního uhlíku v Evropě. Je to bezvadný materiál po chemické stránce, na to se zapomíná. Potřebujeme uhlí na spoustu průmyslových výrob, bez fosilního uhlíku se neobejdeme. Všichni se zaklínají vodíkem, ale z vodíku neudělám žádnou chemickou sloučeninu. Neměli bychom zásoby uhlí zcela zakonzervovat, ale využívat je na jinak než energeticky – jako cennou chemickou surovinu pro budoucnost.

Myslíte, že EU přehodnotí Green Deal?

Já si myslím, že bude muset, protože na ni tlačí průmysl a Čína, Indie a Amerika ujíždějí pryč. Je otázkou, jestli Evropa chce být trochu konkurenceschopná, nebo jestli všechno bude dovážet a outsourcovat. Říkat, že to se na území Evropy dělat nebude. Už teď je to vidět, týká se to i obranného průmyslu, chemického průmyslu i výroby polovodičů nebo ocelářského průmyslu, který je taky náročný.

Má to své návaznosti. Když nebudete mít ocelářský průmysl, nebude ani struska, která je potřeba pro portlandské cementy. Takže nebudou ani stavební materiály. Budeme je vozit po stovkách tisíc tun z Číny? Ty tankery přece taky emitují CO₂. Musí se přehodnotit logistické řetězce, jinak to prostě nedává smysl.

O DOTAZOVANÉM

Milan Pospíšil je český chemik, od ledna 2024 rektor Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze. V letech 2008–2023 působil na stejné škole jako prorektor. Vystudoval na VŠCHT obor Chemické a energetické zpracování paliv, ve stejném oboru se v roce 2002 habilitoval a v roce 2016 byl jmenován profesorem. Zkušenosti z řízení sektoru vysokého školství získal v Radě vysokých škol, kde v letech 2015–2017 zastával post místopředsedy a v letech 2018–2024 jí předsedal. Od roku 2019 je členem Rady vlády pro trvale udržitelný rozvoj.