Motor bezemisního průmyslu, který má v Česku pomalý start

The EU Innovation Fund, financed by revenues from emission allowances, helps fund demonstration projects of innovative low-carbon technologies. Since 2020, over 200 projects received support, with the primary focus being on hydrogen and hard-to-abate industries such as cement, chemicals or steel. Czechia has attracted only three Innovation Fund projects thus far.

Inovační fond představuje vlajkový nástroj Evropské unie pro podporu průlomových technologií, které mohou zásadně přispět ke snižování emisí skleníkových plynů. Je jedním z hlavních pilířů pro naplňování klimatických cílů Pařížské dohody i strategických evropských iniciativ jako REPowerEU, Hydrogen Bank, Green Deal Industrial Plan nebo Net-Zero Industry Act.

Financován je z výnosů z aukcí emisních povolenek v rámci systému EU ETS, jeho celková alokace proto závisí na jejich ceně. V období let 2020–2030 nicméně Evropská komise plánuje prostřednictvím tohoto fondu rozdělit až 40 miliard eur (což odpovídá předpokládané ceně 75 EUR/tCO₂) napříč členskými státy EU a v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu. Celkovou odpovědnost za fond nese Generální ředitelství pro klima Evropské komise (DG CLIMA) a implementaci zajišťuje Evropská výkonná agentura pro klima, infrastrukturu a životní prostředí (CINEA).

PROJEKTY, KTERÉ MĚNÍ PRAVIDLA HRY

Fond klade důraz na podporu prvních technologií svého druhu, které mohou inspirovat další podobné investice a urychlit dekarbonizaci evropského hospodářství. Soustředí se na pět hlavních oblastí: energeticky náročný průmysl (např. cement, ocel); obnovitelné zdroje energie; ukládání energie; zachytávání, využití a ukládání uhlíku (CCUS); mobilitu a budovy s nulovými emisemi. Výsledkem je pestrá mozaika podpořených technologií od zeleného vodíku přes geotermální vrty až po hybridní sklářské pece nebo pivo vařené sluncem.

Podporované projekty musí splňovat pět hodnotících kritérií: účinnost v omezování emisí skleníkových plynů, míru inovativnosti, technologickou a finanční vyspělost, potenciál replikace řešení a nákladovou efektivitu. Součástí fondu je i cílená podpora žadatelů – například národní informační dny, podpora od Evropské investiční banky, emisní kalkulačky nebo síť národních kontaktních bodů.

Které projekty doposud uspěly a do jakých technologií a řešení prostředky z fondu nejčastěji míří?

VODÍK, KLÍČ K DEKARBONIZACI PRŮMYSLU

Jádro průmyslového přechodu na nízkoemisní technologie má představovat vodík. I proto fond podporuje německý projekt ELYAS, který vyniká v oblasti výrobních kapacit pro vodík. V bývalém závodě společnosti Bosch, původně zaměřeném na výrobu komponentů pro spalovací motory, vzniká díky podpoře ve výši téměř 30 milionů eur nová linka na výrobu elektrolyzérů typu PEM (Proton Exchange Membrane, protonová výměnná membrána). Projekt má zásadní význam pro zajištění evropské soběstačnosti v klíčových komponentech vodíkového ekosystému.

Další výjimečný projekt najdeme pod názvem Stegra ve Švédsku: jde o pilotní provoz ocelárny, ve které přímá redukce železa probíhá pomocí vodíku namísto uhlí, což představuje klíčový krok k výrobě tzv. zelené oceli. Tento přístup může zásadně snížit uhlíkovou stopu jednoho z emisně nejnáročnějších sektorů v Evropě; výše grantu i proto činí 250 milionů eur.

Mezi další vodíkové projekty, které Inovační fond v nedávných výzvách vybral k dalšímu jednání o podpoře, patří například H2M Eemshaven v Nizozemsku – soustava elektrolyzérů o výkonu 1 GW, která má nastartovat hodnotový řetězec zeleného vodíku v EU.

Na konci května navíc Evropská komise vybrala dalších patnáct projektů výroby zeleného vodíku, které dohromady obdrží granty ve výši téměř miliardy eur a v průběhu deseti let od spuštění mají doručit na 2,2 milionu tun tohoto nízkoemisního paliva pro využití v průmyslu i námořní dopravě.

OZE A CIRKULARITA „MADE IN EUROPE“

Dalším klíčovým pilířem dekarbonizace jsou obnovitelné zdroje energie a úložiště. Italský projekt TANGO má ambici na jihu země vybudovat největší evropskou továrnu na solární panely s výrobní kapacitou až 3 GW ročně. Urychlení výstavby závodu a snížení závislosti na mimoevropských dovozech má přispět podpora dosahující téměř 100 milionů eur.

Mezi inspirativní menší iniciativy patří Agrivoltaic Canopy ve Francii, která kombinuje produkci potravin a elektřiny pomocí pohyblivých solárních panelů nad kukuřičným polem, nebo litevský projekt InnoSolveGreen, který propojuje solární panely, bateriová úložiště a známý pivovar Švyturys–Utenos.

K rozvoji bateriového průmyslu v Evropě má přispět například francouzský projekt Gallicam, zaměřený na výrobu pokročilých materiálů (pCAM) pro baterie, a polský Northstor+, vyrábějící lithium-iontové bateriové články s vysokým obsahem niklu a z velké části z recyklovatelných materiálů.

V oblasti oběhového hospodářství mezi stěžejní projekty patří například Ecoplanta ve Španělsku, který přetváří nerecyklovatelné komunální odpady na syntetický metanol využitelný v chemickém průmyslu nebo na pokročilá biopaliva. Ve Slovinsku zase vzniká hybridní, z 40% elektrifikovaná (oproti běžným 10 %) sklářská pec „BEAR“, která nabízí model pro transformaci uhelných regionů. Napříč Skandinávií se pak testuje tanker nové generace s metanolovým motorem, větrným křídlem a baterií.

Obrázek č. 1: Počet podpořených projektů, participujících subjektů a výše dotací dle států

Zdroj: Innovation Fund Project Portfolio
 

NA JAKÉ TECHNOLOGIE EU SÁZÍ NEJVÍCE?

Jasným lídrem v Inovačním fondu je vodík – týká se ho téměř každý čtvrtý projekt. Konkrétně bylo z fondu financováno 29 vodíkových projektů s účastí celkem 72 subjektů z různých sektorů. Z hlediska objemu přidělené finanční podpory patří mezi největší příjemce cementářský průmysl – který i přes menší počet podpořených projektů z fondu obdržel již téměř 2,5 miliardy eur, což odráží jeho extrémní investiční náročnost –, vodíkový a chemický sektor.

Inovační fond má sice celoevropský rozsah, při pohledu na statistiky se ale jasně ukazuje dominance některých států, především Francie, Španělska, Itálie, Německa a Švédska. Tedy zemí, které mají silnou průmyslovou základnu a zkušenosti s přípravou kvalitních projektů. Strategie ale nemají identické. Zatímco Francie a Španělsko patří k nejaktivnějším zemím z hlediska počtu projektů i účastí, spoléhají spíše na vyšší množství menších iniciativ. Oproti tomu Německo sází na menší počet kapitálově náročnějších a strategicky zaměřených projektů, díky čemuž získává nejvyšší podíl z celkového objemu finanční podpory. Země jako Švédsko, Belgie nebo Itálie pak nacházejí rovnováhu mezi aktivní účastí a schopností projekty koordinovat.

"Česká republika zatím z Inovačního fondu získala pouze 19,2 milionu eur, což odpovídá zanedbatelným 0,17 % z dosavadní celkové alokace."

ČESKO AŽ NA CHVOSTU

Česká republika patří mezi země, které zůstávají na okraji dění, a v rámci Inovačního fondu doposud získala podporu jen pro tři projekty. VOZARTEK společnosti Veolia Energie ČR má ve Frýdku-Místku zajistit výrobu cca 270 tun zeleného vodíku ročně pomocí elektrolyzéru o výkonu 2 MW napájeného solárními panely a biomasovou kogenerací. Cílem projektu, který obdržel grant ve výši 4,47 milionu eur, je vytvořit základ pro vznik vodíkového trhu v Moravskoslezském kraji a zásobit autobusy, vlaky i nákladní dopravu.

Největší podporu z českých projektů (12,2 milionu eur) získal VOLTA Project, v rámci kterého byla v závodě v Barevce dokončena první hybridní pec na ploché sklo, kombinující elektrický ohřev a plyn. Tato technologie v obtížně dekarbonizovatelném sektoru, jako je sklářství pro stavebnictví či automobilový průmysl, má při rozšíření v celé Evropě potenciál snížit emise až o 2 miliony tun CO₂ ročně. Současně by mohla uspořit více než 10 TWh plynu a přispět tak k energetické nezávislosti EU.

Třetím projektem s českou účastí je Listlawelbattcool, jehož koordinátorem je francouzská společnost Valeo Systems Thermiques SAS. Projekt se zaměřuje na výrobu laserem svařovaných bateriových chladičů pro elektromobily, přičemž český závod v Žebráku plánuje vyrábět až tři miliony kusů ročně. Tato technologie nahrazuje energeticky náročný proces pájení, čímž snižuje spotřebu energie až o 50 % – zejména díky přechodu z plynových pecí (800 kW) na laserové svařování (100 kW). Výrobky navíc využívají až 40 % recyklovaného hliníku, mají nižší hmotnost i tloušťku a jsou lépe recyklovatelné.

Z těchto tří projektů je pouze VOZARTEK koordinován českým subjektem, což ilustruje omezenou schopnost českých firem vést mezinárodní konsorcia. V porovnání s jinými evropskými státy regionu je česká účast podprůměrná, a to jak z hlediska počtu projektů, tak participací.

OBNAŽENÉ SLABINY ČESKÉ EKONOMIKY

Česká republika zatím z Inovačního fondu EU získala pouze 19,2 milionu eur, což odpovídá zanedbatelným 0,17 % z doposud alokovaných téměř 12 miliard. Slovensko je na tom podobně: na jeho území byl dosud podpořen jediný projekt, koordinovaný švédskou společností Lixea bez účasti slovenského subjektu.

Důvody mohou sahat od složité administrativy přes nízkou ochotu nést rizika až po strukturální problém: řada tuzemských průmyslových podniků je ovládána zahraničními vlastníky, kteří inovační aktivity realizují primárně ve svých domovských zemích. České společnosti pak často vstupují do mezinárodních projektů reaktivně, tedy až po jejich iniciaci ze zahraničí, místo aby je samy utvářely. Další slabinou může být obecně nedostatečné propojení akademického a podnikatelského sektoru, které brání vzniku kvalitních, mezioborových návrhů.

Pokud tedy nemá český průmysl zůstat na okraji evropské inovační transformace, jsou potřeba systémová opatření: investice do kapacit pro přípravu projektů, podpora vedoucích rolí v konsorciích a efektivní využití silných stránek české ekonomiky.

O AUTORCE

Hana Halfarová je absolventkou oboru Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost na Masarykově univerzitě v Brně. Největší pozornost věnuje vztahům mezi státy a tomu, jak potřeba zajištění energetických dodávek formuje mezinárodní vztahy.

Kontakt: hana.halfarova@centrum.cz