Nezbytný mezikrok, nebo brzda změny?

Natural gas is often heralded as a building block of supply stability in the energy transition in Czechia, Germany and Italy. In contrast, the Danish decarbonization strategy bets on renewables, heat pumps and biomethane to avoid future vulnerability to volatile natural gas prices and a lock-in caused by large investments in fossil gas infrastructure.

Zemní plyn bývá označován za přechodné palivo, tedy most mezi uhlím a obnovitelnými zdroji. Díky nižším emisím, dostupné infrastruktuře a možnosti rychlého nasazení se stal oporou dekarbonizace, ovšem po roce 2022 se jeho obraz změnil. Válka na Ukrajině ukázala rizika závislosti na nespolehlivých dodavatelích a do popředí se dostala otázka, zda by EU neměla omezit svou závislost nejen na Rusku, ale i na jiných externích hráčích – včetně USA a jejich zkapalněného plynu (LNG).

Stále častěji se totiž ozývá varování, že se přechodné řešení může snadno stát dlouhodobou slepou uličkou, pokud nevíme, co má následovat. Jak dlouho má plyn v transformaci místo? Kde už přestal dávat smysl a ve kterých státech kromě České republiky si naopak stále drží silnou pozici?

NĚMECKO: MEZI KLIMATICKÝMI AMBICEMI A FOSILNÍ REALITOU

Německá vláda oficiálně zemní plyn prezentuje jako dočasnou oporu v přechodu na obnovitelné zdroje energie: do roku 2030 chce dosáhnout jejich 80% podílu na výrobě elektřiny a do roku 2045 klimatické neutrality. V praxi však plyn zůstává klíčovým pilířem zejména v průmyslu a vytápění, kde některá města nedávno oznámila záměr začít s útlumem plynových sítí až po roce 2035.

Vláda navíc masivně investuje do nové plynové infrastruktury. Až 17 miliard eur má jít do plynových elektráren (především na jihu země) a do LNG terminálů. Ty sice čelí kritice kvůli nadbytečné kapacitě, podle letošních výpočtů společnosti McKinsey ale německá spotřeba plynu klesá pomaleji, než očekávaly dekarbonizační scénáře, a do roku 2030 se může snížit jen na 690–720 TWh oproti plánovaným 550–650 TWh. Spolková vláda sice prosazuje budoucí přechod plynových zdrojů na zelený vodík, ale konkrétní harmonogram přechodu zatím chybí.

ITÁLIE: VELKÉ PLÁNY NAVZDORY ÚTLUMU

Itálie patří k nejvíce na plyn orientovaným ekonomikám v Evropě. V roce 2023 podle Mezinárodní energetické agentury zemní plyn pokrýval 37 % tamní spotřeby energie a 45 % výroby elektřiny, a je tak klíčovým pilířem v elektroenergetice, průmyslu i domácnostech. Země má jednu z nejrozsáhlejších plynových infrastruktur v Evropě, včetně regasifikačních terminálů, jejichž kapacitu plánuje do roku 2026 téměř ztrojnásobit. V plánu je také zdvojnásobení domácí těžby, které vláda oznámila v roce 2022.

Vláda navíc podporuje rozšíření zásobníků i výstavbu nových paroplynových zdrojů prostřednictvím kapacitního mechanismu, který umožňuje dotace až 70 EUR/kW ročně. Významnou roli hraje také LPG; italský trh s ním patří díky rozsáhlé infrastruktuře a štědrým pobídkám pro nákup či přestavbu vozidel k největším v Evropě. Plyn hraje roli i v zahraniční politice – Itálie se opírá například o LNG z Ruska a energetické zájmy významně formují i její vztahy s Kazachstánem a Turkmenistánem, kde má polostátní společnost ENI rozsáhlé investice.

Všechny tyto plány a investice ovšem narážejí na realitu spotřeby plynu, která od roku 2021 klesla téměř o pětinu, což vyvolává otázky ohledně efektivity jeho dalšího využití. Společnost Enel sice ohlásila úplný odklon od plynu do roku 2040, není však zřejmé, jak velký podíl těchto zdrojů bude mezitím potřebný k udržení stability sítě, a národní plán stále počítá s výrobou 119 TWh elektřiny z plynu v roce 2030 – což je jedna z nejvyšších hodnot v EU.

POLSKO: K JÁDRU PŘES PLYN

Polsko považuje zemní plyn za klíčové přechodné palivo především při snižování závislosti na uhlí. Zatímco podíl uhlí na výrobě elektřiny v roce 2024 podle provozovatele polské přenosové soustavy (PSE) klesl na 62,9 %, podíl plynu překonal 10 %
a mezi lety 2022–2023 vzrostl o téměř 40 %. Rostoucí roli hraje plyn zejména v průmyslové a komerční kogeneraci, ale také v sektoru vytápění budov, kde slouží jako alternativa ke kotlům na tuhá paliva.

Do roku 2030 plánuje polský stát zvýšit spotřebu plynu téměř o polovinu oproti dnešku, zásadní roli přitom hraje výstavba nové plynové infrastruktury: regasifikační kapacita LNG terminálu ve Świnoujściu byla navýšena, v Gdaňském zálivu vzniká nová plovoucí jednotka pro skladování a zplyňování (FSRU) a domácí produkci posiluje skupina ORLEN, která v roce 2024 navýšila kapacitu těžby o 10 miliard m³.

Plynové elektrárny mají zajistit stabilitu systému při rostoucím podílu obnovitelných zdrojů, jejichž podíl na výrobě elektřiny dosáhl v roce 2024 rekordních 27 %. Nové plynové jednotky získávají garance provozu až na 17 let, přestože jejich reálné využití má činit jen 5–20 %, což může vést k vysokým nákladům a růstu cen pro koncové odběratele.

Z dlouhodobého hlediska Polsko ovšem sází na jaderné zdroje – do roku 2040 v nich plánuje uvést do provozu 6–9 GW instalovaného výkonu.

DÁNSKO: KDE PLYN MIZÍ NEJRYCHLEJI

Dánsko, před dvaceti lety ještě významný evropský exportér zemního plynu (viz Obrázek č. 1), cíleně rozvíjí nízkoemisní dálkové vytápění, které nahradilo plynové a uhelné kotle v městských aglomeracích. Už v roce 2022 se vláda dohodla na ukončení využívání plynu k vytápění domácností do roku 2030, přičemž individuální plynové kotle mají zmizet nejpozději do roku 2035. V roce 2023 navíc tvořil 39 % spotřeby plynu biometan, který má do konce desetiletí plně nahradit fosilní plyn.

Obrázek č. 1: Vývoj míry závislosti na dovozu energie ze zemního plynu mezi lety 2003–2023

Zdroj: Eurostat

Pozn.: Míra závislosti ukazuje, jaký podíl daného typu energie musí ekonomika dovážet. Je definována jako podíl čistého dovozu energie (dovoz − vývoz) a hrubé domácí spotřeby energie (vyprodukovaná energie + čistý dovoz). Vyšší procento indikuje vyšší závislost.

Přechod na biometan doprovází státní podpora odpojování domácností od plynových sítí, nasazování tepelných čerpadel a rozšiřování dálkového vytápění. Od roku 2013 bylo do dánské přepravní soustavy připojeno přes 50 bioplynových stanic. Přechod na biomasu a odklon od uhlí navíc podporuje nulová daňová sazba na biopaliva.

Přestože plynová infrastruktura zůstává zachována, její využití se rychle snižuje – mezi lety 2005–2022 klesl podíl plynu na výrobě tepla z 31 % na 7 % a elektřiny z 24 % na 3 %. Také těžba ropy a plynu v Severním moři má být ukončena nejpozději do roku 2050.

NEUVÍZNOUT NA MÍSTĚ

Zkušenosti z jiných států ukazují, že zemní plyn sice může dočasně stabilizovat transformující se ener-
getiku, ale bez jasné výstupní strategie se stává pastí. Německo investuje miliardy do plynové infrastruktury, přestože spotřeba klesá a konkrétní harmonogram přechodu na bezemisní zdroje chybí. Itálie čelí podobné situaci: masivně podporuje nové plynové kapacity i těžbu, ale poptávka se propadá. Polsko zatím plyn používá jako záchrannou brzdu při odchodu od uhlí, cíl však vidí v jádru.

Česká cesta se zatím profiluje jako silně plynová, ale chybí jí dlouhodobá alternativa. V teplárenství se zatím jen omezeně prosazují tepelná čerpadla, biomasa, odpadní teplo nebo zařízení na energetické využití odpadu. V průmyslu zůstává plyn důležitý pro chemickou výrobu, sklárny či potravinářství, kde zatím často chybí technicky prověřené i ekonomicky efektivní alternativy. Využití vodíku a biometanu je zatím ve fázi rozvoje.

Dánsko, kde už biometan pokrývá více než třetinu spotřeby plynu a spolu s tepelnými čerpadly rychle nahrazuje fosilní plyn v teplárenství i domácnostech, nabízí inspiraci i pro Českou republiku. Tamní strategie ukazuje, že dekarbonizace nemusí nutně znamenat „všechno nebo nic“, ale vyžaduje včasnou změnu regulace, zřetelnější podporu nízkouhlíkových zdrojů, a především jasný plán dalšího vývoje, který vezme v potaz efektivitu rozvoje zdrojů a investic.

Plyn může být mostem ke klimatické neutralitě, ale jen pokud víme, kam vede. Zahraniční zkušenosti totiž ukazují, že bez jasné strategie „co po plynu“ hrozí riziko zbytečných investic a prodloužení závislosti. Česká transformace potřebuje dlouhodobě udržitelný plán, který propojí bezpečnost, ekonomiku i klimatické cíle. Zemní plyn je totiž pořád jenom vysoce cenově volatilní fosilní palivo.

O AUTORCE

Hana Halfarová je absolventkou oboru Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost na Masarykově univerzitě v Brně. Největší pozornost věnuje vztahům mezi státy a tomu, jak potřeba zajištění energetických dodávek formuje mezinárodní vztahy.

Kontakt: hana.halfarova@centrum.cz