Nepřenášet politická rizika do modelu financování

In an interview with the economist and university professor Lubomír Lízal, we examine the economic and supply security rationales for nuclear power in the Czech Republic. Lízal highlights political unpredictability as the main driver of risk and consequently also costs for nuclear projects. Also addressed are the inefficiencies of regulating nuclear output to provide flexibility and the importance of state funding as the only viable financing model.

Vyplatí se Česku stavět jadernou elektrárnu nebo elektrárny? Co je podmínkou pro kladnou odpověď?

V okamžiku, kdy budeme bez domácího uhlí – a je jedno, jestli proto, že to nebude ekonomicky vycházet kvůli povolenkám, nebo proto, že fyzicky dojde – tak se jen prohloubí energetická závislost na dovozech. A jediný stabilní zdroj, který pak můžeme mít „doma“, je jádro. Ostatně, výstavba jaderných elektráren byla kdysi odpověď velmocí na ropnou krizi – aby země nebyly snadno (bezpečnostně i finančně) vydíratelné přes dovozní závislost na ropě či plynu a zároveň měly vlastní levnou energii. Na tomto se nic nezměnilo. Tedy skutečný ekonomický a bezpečnostní přínos jádra je v ušetřených dovozech i bezpečnosti.

Uvedu jednoduchý ekonomický odhad: pokud uvážíme, že nedávný export cca 10 TWh elektřiny přinesl asi 20 miliard Kč, tak při nezměněných cenách, bez jádra a uhlí, bude dle státní energetické koncepce či MAF (Hodnocení zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy ČR, pozn. red.) dovoz asi 20 TWh představovat změnu salda zahraničního obchodu až o 60 miliard ročně. Za 5 let tedy 300 miliard. A teď si ještě připočtěte nutný dovoz plynu pro vytápění v zimě místo uhlí…

Existuje dobré řešení financování nových bloků, nebo jen nejlepší ze špatných?

Jedna věc jsou proměnlivé standardy, tedy neustálé zpřísňování požadavků. Vidíme to i na automobilech – nakonec se přijaly požadavky, které vlastně autoprůmysl v EU zabily. Během dekády se z odvětví prosperity politickými rozhodnutími udělalo odvětví úpadku. A to mají auta životní cyklus, řekněme, do deseti let. Ale jádro je projekt s desetinásobně delší životností.

Takže jádro je tak „drahé“ kvůli politické nejistotě, kdy se neustále mění pravidla hry. Viz třeba požadavek EU, že nemá konkurovat obnovitelným zdrojům, což jde proti logice nízké ceny díky maximálnímu využití zdroje. Vlastně jde o riziko změny politiky během mnoha desetiletí. Proto je také finanční přirážka za riziko tak enormní. A jediná možnost, jak riziko politiky nepřenést do finančního modelu je, aby výstavbu financoval stát, tedy ten, kdo o těch rizicích rozhoduje.

Takže co je největším rizikem této konkrétní investice?

Reálně politické veletoče v energetice. Abych to ale viděl v co nejširším měřítku, tak by to hypoteticky mohlo být i objevení nových možností výroby či skladování energie.

Cena elektřiny se vytváří jinak, než tomu je u dalších produktů. V čem je největší rozdíl?

Elektřina je jediný produkt, který neumíme levně a masivně skladovat. Výroba se v každý okamžik přizpůsobuje poptávce, aby byla zachována fyzikální rovnováha mezi poptávkou (spotřebou) a nabídkou (výrobou). Masivní zapojení neřiditelných zdrojů vede ke změně kvality distribuční sítě. Dříve byly všechny zdroje řiditelné a bylo možné podle potřeby (levně) zvyšovat a snižovat jejich výkon. Díky tomu nebyl velký rozdíl mezi cenou silové elektřiny a elektřinou pro regulaci výkonu.

Již teď trvale rostou náklady na sítě, doba přeje hlavně zeleným zdrojům. Přitom se pořád počítá s tím, že tu budou působit tržní faktory. Jde to vůbec nějak dohromady?

Nyní máme v elektrizační soustavě obnovitelné zdroje, které mají regulatorně stanovenou přednost a vyžadují, aby se jim jiné zdroje přizpůsobily. Ale přitom jim za to neplatí. Proto vzniká onen cenový rozdíl mezi silovou elektřinou pro takzvané základní zatížení a elektřinou potřebnou pro regulaci sítě. Čím více obnovitelných zdrojů, tím bude rozdíl větší.

Trhy se silovou a s regulační elektřinou se reálně rozdělily a stále se od sebe vzdalují. Regulační elektřiny je potřeba víc a víc, a přitom je méně a méně těch zdrojů, které ji dříve levně poskytovaly.

Jaderný zdroj je hůře regulovatelný z hlediska výroby, přesto se počítá s tím, že bude pomáhat se stabilitou sítě. Jak? Přece si tam nepostaví nějaké mařiče elektřiny? Postačí cenová motivace?

Například Francouzi výrobu v jaderné elektrárně regulují, aby vyrovnávali proměnlivé výroby obnovitelných zdrojů. Ale je to ekonomický nesmysl. Jádro je zdroj s téměř nulovými variabilními náklady – proto bylo vždy levnější i ekonomicky smysluplné regulovat všechny ostatní zdroje, které mají vyšší variabilní náklady, tedy zejména na palivo, jako uhlí či plyn.

Jinými slovy, stavět OZE, abych snižoval výkon jádra, je ideologický, nikoli racionální ekonomický koncept. Protože pak mám jen dvoje fixní náklady, ale žádnou úsporu v palivu. A dvoje fixní náklady znamenají dvojnásobnou cenu. Proto mě zarazilo to, co bylo publikováno o notifikaci, kterou jsme pro jadernou energetiku získali.

Dává nám notifikace Evropské komise dostatek prostoru pro uplatnění toho, k čemu nás zavazuje? Přeci jen nemusí být všechny požadavky v čase zcela splnitelné. Nebo je zcela striktní?

Nevím, těžko říci, zatím je k dispozici jen tisková zpráva Evropské komise, což je po tak dlouhé době poněkud neobvyklé. Tato zpráva však říká, že jádro nemá konkurovat OZE, tyto zdroje mají mít přednost, což je ekonomický protimluv.

Třeba se ten požadavek neukáže být tak striktní – nebo tu bude nepříjemný problém. Požadavek, že je nutné regulovat jádro, je ekonomický nesmysl. Tím by se jen prodražovala elektřina.

Přidejme trochu školení: co všechno je třeba spočítat, aby se dalo odpovědět na otázku, jaká je celková cena investičního rozhodnutí budovat jadernou elektrárnu (nejen samotná stavba)?

Školní příklad na tabuli? Tak mějme možnost postavit jadernou elektrárnu za 120 Kč včetně paliva a stejně velkou fotovoltaickou elektrárnu taky za 120 Kč. Obě mají životnost 10 let a každá má výkon pokrývající poptávku. Když postavím jen jadernou, musím za rok vybrat 12 Kč, tedy elektřina stojí 1 Kč měsíčně po dobu deseti let.

Když postavím také FVE, tak bude vyrábět jen přes den, řekněme polovinu času ve srovnání s jaderkou. V noci by to pak převzalo jádro. Ale abych pokryl investiční náklady obou elektráren, elektřina bude stát 2 Kč měsíčně.

Můžete si s čísly hrát, mít různé investiční náklady i doby životnosti, ale vždycky vám vyjde, že ekonomicky je levnější mít jen jednu elektrárnu. A jelikož v noci slunce nesvítí, musíte mít tu jadernou.

V reálném světě máte i jiné zdroje, ale tenhle školní příklad ukazuje, proč je regulovat jádro ekonomický nesmysl, i když to technicky možné je. OZE může mít ekonomický benefit s plynem či uhlím. Když ušetříte drahé dovozové palivo, je to určitě výhra. Když ale platíte investice dvakrát, je to jen zbytečný náklad a zvýšení ceny bez přínosu.  

O DOTAZOVANÉM

Lubomír Lízal je ekonom a vysokoškolský pedagog s doktorským i docentským titulem. Věnuje se analýzám financí v energetice a její transformace a je pedagogicko-vědeckým pracovníkem na ČVUT na Fakultě elektrotechnické (FEL ČVUT), v Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRK ČVUT) a na Vysoké škole finanční a správní. V letech 2011–2017 byl členem bankovní rady ČNB. Dříve zastával pozici ředitele Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR a CERGE Univerzity Karlovy, byl také členem Národní ekonomické rady vlády a dozorčí rady společnosti ČEZ.