K jádru české jaderné příležitosti

ABSTRACT: A new age of nuclear energy begins in the Czech Republic. With KHNP selected as the preferred contractor for new nuclear units in Dukovany and potentially also Temelín, the time has come for a complex and broad approach to nuclear energy development in the country. Next up are important steps in the areas of infrastructure development, legislation, financing and education.

Konference o jaderné energetice NERS (Nucelar Energy = Reliable Source) je už šestnáct let vždy pokud možno monotematická, s jednotící ideou dle aktuálního stavu rozvoje jaderné energetiky u nás. Letos se však něco mění: dřívější zaměření na technologická řešení a hodnocení možných dodavatelů ztratilo na významu výběrem preferovaného dodavatele (korejské firmy KHNP) a je třeba začít s jasně nalajnovanou přípravou výstavby dvou bloků v Dukovanech (a následně i v Temelíně). Do popředí tak vystupuje nutnost věnovat se řešení komplexnímu a velmi širokému: patří do něj důraz na infrastrukturu nutnou pro výstavbu i provoz (na vládní i regionální úrovni), doladění legislativy, financování a v neposlední řadě komplexně pojaté vzdělávání a výcvik personálu.

Jak byste shrnul aktuální dění na poli české jaderné energetiky očima pořadatele konference o ní?

Jako organizátorům nám je jasné, že konference musí být obsahově aktuální. Z toho vyplývá, že vždy intenzivně komunikujeme se společností ČEZ, která je samozřejmě dlouholetým partnerem akce. Referát zástupce ČEZ, tedy investora, obvykle určuje agendu konference, od čehož se potom odvíjí naše poptávka po expertech a zástupcích institucí, kteří na konferenci prezentují svá stanoviska a výsledky. V předchozích ročnících se vše točilo okolo výběru dodavatele. Nyní už máme v tomto ohledu jasno a nastává práce, která musí dovést investora – i nás všechny – k úspěšné realizaci plánovaných jaderných elektráren.

To ale znamená, že se do obrovské porce práce musí zapojit mnohem více lidí, institucí a firem než jen investor. V přípravné fázi se to týká doladění legislativy, prověření a nastavení co nejhladšího průběhu povolovacích procesů, optimalizace financování, přípravy infrastruktury a v podstatě okamžitě i nastavení systému vzdělávání a školení nejen budoucího personálu, ale všech lidí, kteří s takto obrovskou investicí přijdou do styku. A v neposlední řadě je na pořadu dne posilování schopnosti našeho průmyslu, který se bude na stavbě a technologických dodávkách významně podílet.

Vzhledem k vašemu profesnímu zaměření je zřejmé, že budoucnost výroby elektřiny v ČR vidíte primárně postavenou na velkých jaderných elektrárnách. Na druhé straně existuje řada pochybností, zda je tato cesta správná, a to nejen v prohlášeních aktivistických odpůrců, ale třeba i u ekonomů, kteří poukazují na nutnost obrovských investic zatížených rizikem růstu nákladů a prodlužováním výstavby.

Trochu to rozdělím: aktivisté budou jádro jednoduše vždy odmítat a v podstatě je nelze přesvědčit. Trpí totiž tím, že mají dominantně humanitní vzdělání a těch několik málo znalostí z fyziky, které jsme se učili již v sedmé třídě základní školy, dávno zapomněli. Já nejsem schopen pochopit například to, že rakouská vláda podává žaloby proti zařazení jaderné energetiky mezi nízkoemisní (zelené) investice. Přitom pořadí zdrojů dle množství emisí CO₂ na vyrobenou jednotku elektřiny (g CO₂ekv/kWh) zní následovně: jádro 5, voda 11, vítr 13, solár 35, biomasa 230, plyn 530, uhlí 1 080 (jde o jeden z odhadů, mediánové hodnoty se ale u jádra rovněž pohybují, spolu s větrem, ze všech zdrojů nejníže, pozn. red.). V první třídě obecné školy to pořadí pochopí každé dítě, rakouská vláda zřejmě ne.

Z pohledu ekonomie je pravdou, že výstavba velkých reaktorů je z důvodů zejména prodlužování výstavby a nárůstu nákladů považována za finančně neprůchodnou. Na druhé straně náš výběr preferovaného dodavatele – KHNP – je podpořen referencí výstavby elektrárny Barakah ve Spojených arabských emirátech, kde došlo k realizaci takzvaně „on time and within budget“ (ve slíbeném čase a rozpočtu, pozn. red.). A není tajemstvím, že Korejci hodlají záruky tohoto závazku vtělit i do smlouvy se společností ČEZ.

Dle mého katastrofické předpovědi některých ekonomů musí něčemu sloužit, byť nevím čemu. Dosud jsem ale nezaznamenal, že by nějaký ekonom hořekoval nad tím, že solárníkům už 13 let vyplácíme za naprosto marginální výrobu elektřiny částku s konečným účtem 800 miliard korun (k roku 2031) a že v současnosti soutěžené projekty výstavby větrných elektráren získávají provozní podporu na cenu elektřiny až dvakrát dražší, než je cena vypočtená v projektu výstavby EDU II a než je i cena současná.

Zajímavé je také to, že výstavba vysokorychlostní železnice a dalších kilometrů dálnic bude čerpat ze státního rozpočtu nejméně 100 miliard korun ročně. Takové částky může být u investic do výstavby jaderných elektráren dosaženo pouze v několika málo letech, kdy dojde k souběhu výstavby všech čtyř plánovaných bloků. K tomu je nutné podotknout, že roční tržby těchto čtyř bloků se budou pohybovat na úrovni 65 miliard korun.

Opravdu ale neexistují k jádru alternativy?

Jako jaderný inženýr jednoznačně odmítám představy o tom, že poptávku po elektřině v následujících letech „nějak“ vyřešíme. Třeba agregací, flexibilitou, akumulací, vodíkem, úsporami a hlavně dovozem. Dovolím si odbočku: inženýr musí vědět, že výtah pro kapacitu čtyř osob (320 kg) musí zkonstruovat na nosnost alespoň 700 kg. Stejně tak konstruktér brzd v autě… a tento výčet by mohl pokračovat. Proto je naprostým a zásadním imperativem v jaderné energetice bezpečnost. Všechny bezpečnostní systémy jsou zálohovány (i vícekrát), jištěny v řetězcích, a to vždy tak, aby bylo možné lokalizovat, jakkoliv bezvýznamně pravděpodobnou, poruchu nebo dysfunkci. Díky tomu je jaderná energetika (a třeba letecká doprava) bezpečná.

A tady se objevuje ten obrovský problém, protože v analýzách zajištění budoucí dodávky elektřiny se takto nechováme a energetická bezpečnost a soběstačnost dostávají na frak. Tvůrci predikcí a koncepcí se spoléhají na dosud nezavedené technologie, které jsou ještě na papíře, nebo na něco (např. bateriové zálohování), co je naprostým ekonomickým šílenstvím. Přístup „když dá Bůh a všichni svatí, tak budeme mít v roce (třeba) 2027 dostatek elektřiny z dovozu“ se naprosto vymyká inženýrskému přístupu a je smrtelný. Smrtelný nejen pro naši na průmyslu založenou ekonomiku, ale smrtelný i v pravém slova smyslu – pokud by mělo dojít k rozsáhlým blackoutům.

Dobrým příkladem nemožnosti dovozu v době, kdy je elektřiny nejvíce třeba, je situace z počátku a poloviny listopadu. Ve střední Evropě i v Německu jely naplno uhelné a plynové elektrárny, vítr prakticky nefoukal a slunce bylo za mraky. Německo s kapacitou větru a solárů dvakrát vyšší, než je nejvyšší zatížení jeho soustavy, dováželo každý den (i od nás) okolo 20 % své spotřeby. Pokud toto nastane v budoucnosti, kdy u nás nebude fungovat žádná uhelná elektrárna (2030–36), bude nám chybět 20–30 % dodávky. To je opravdu smrtelné, je nutné to nazvat pravým jménem.

Vizualizace reaktoru APR 1000 pro Dukovany

Zdroj: KHNP

Potřeba jaderných elektráren je zřejmá. První nový blok EDU 5 ale začne dodávat elektřinu, pokud vše klapne, v roce 2036. Výrobu z uhlí přitom utlumíme o šest až deset let dříve. Co nám pomůže toto období bezpečně překlenout?

Zrušit povolenky. Jejich původní záměr snižovat emise dávno nefunguje a jsou výhodným spekulativním nástrojem finančních trhů (podle Evropské agentury pro životní prostředí klesly emise v sektorech spadajících pod systém EU ETS o 35 % mezi lety 2005 a 2019, pozn. red.). Uhlí je samozřejmě mrtvý energetický zdroj. Umře přirozeně, v normálním čase. Povolenky mu ale pomáhají, aby to bylo „zítra“. Je to stejné, jako když víme, že provazový most přes propast přejdeme i na konci jeho životnosti bez úhony. Pokud si ale na záda naložíme padesátikilový batoh, tak zaručeně do té propasti spadneme. Mluvím opět o období cca 2027–2035.

Jsem si vědom toho, že požadavek „zrušit povolenky“ je téměř z říše snů. Přesto je naprosto nutné, aby naše politická reprezentace tento požadavek v Bruselu jako jednoznačný předložila. Z analýzy predikcí spotřeby elektřiny různých evropských států vyplývá, že právě Česko je absolutně nejohroženější zemí, protože útlum uhlí není sfázován s náběhem jádra.

Takže řešení je nyní podle Vás na politicích.

Politici věří tomu, kdo má nejsilnější hlas. A to nyní bohužel nejsou inženýři. Není tajemstvím, že mezi politiky se vyskytuje velké množství lékařů, učitelů a jiných „měkkých“ profesí, které nemají zkušenost s tvrdými zákony fyziky, mechaniky a obecně průmyslu. Média ze své podstaty nedisponují technickými znalostmi.

Přesto je zde něco velmi pozitivního: naši politici věří jádru. Ale to nestačí, je nutné se vrátit k tomu, co před pár lety deklaroval premiér Fiala. Tedy že od uhlí odstoupíme jedině tehdy, když za něj bude ekvivalentní náhrada – a tou je opravdu jen jádro.

Argument, že budeme déle produkovat CO₂, mi v tomto kontextu připadá směšný, jelikož navýšení našich emisí po dobu deseti let hravě vyrovná Čína výrobou ve svých uhelných elektrárnách za pět dní (Česká republika podle Bloombergu provozuje zhruba 7,4 GW uhelných zdrojů, Čína asi 1 150 GW, dalších 170 GW staví a 250 GW plánuje, pozn. red.). Takže zrušení povolenek je opravdu jediným řešením.

Máte na závěr i něco optimistického?

Mám. Vidím budoucnost, v níž se česká energetika a průmysl dostanou na velmi významné místo v realizacích jaderných projektů s velkou přidanou hodnotou, což jednoznačně potáhne kupředu i kvalitu školství, rozvoj infrastruktury a obecně zvýšení kvality našeho života.

O DOTAZOVANÉM

Ing. Jiří Marek po absolvování FJFI ČVUT spojil svoji profesní kariéru ve společnosti ČEZ s rozvojem jaderné energetiky. Byl místopředsedou i předsedou dozorčí rady ČEZ a jako poradce ministra průmyslu a obchodu pro energetiku se podílel na ustavení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (1993), reorganizaci státní správy v energetice a na tvorbě státní energetické politiky. Jako konzultant se věnuje převážně popularizaci jaderné energetiky a pořádání mezinárodních i specializovaných odborných konferencí (NERS) a fór. Od prosince 2014 je prezidentem spolku Jaderní veteráni.