Unijní vodíková strategie terčem kritiky

ABSTRACT: The EU hydrogen strategy, which emerged in a haphazard manner during the 2022 energy price crisis, is facing criticism that cannot be taken lightly. The European Court of Auditors, an independent external body tasked with overseeing the work of EU institutions and safeguarding the EU’s budgetary health, has issued a report according to which European hydrogen targets were driven by political will and not based on robust analysis. The Court has called for a “reality check” and a revision of the strategy.

Zelený vodík má sice být ústředním zdrojem energie budoucnosti, jeho rozvoj v Evropě ale pokulhává daleko za stanovenými cíli. Podle červencové zprávy Účetního dvora EU (s názvem „Průmyslová politika EU v oblasti obnovitelného vodíku“) dosáhla Evropská unie v oblasti zeleného vodíku z vlastní produkce zatím „pouze skromných úspěchů“.

Cílové hodnoty pro dovoz a výrobu pro rok 2030 jsou podle Účetního dvora sídlícího v Lucemburku „příliš ambiciózní“, průmyslová politika EU v oblasti obnovitelného vodíku musí být konfrontována s realitou a Evropská komise musí stanovit konkrétnější cíle a „zajistit, aby jich bylo možné dosáhnout“. Auditoři navíc varují, že bez nápravy „hrozí ztráta konkurenceschopnosti v klíčových odvětvích a nové strategické závislosti“ a vyzývají Komisi, aby svou vodíkovou strategii aktualizovala.

PŘEHNANÉ AMBICE

Připomeňme si, že 96 % vodíku spotřebovaného v roce 2022 bylo vyrobeno ze zemního plynu, což ke snížení emisí, o nějž usiluje Zelená dohoda pro Evropu, nepřispívá. Evropský účetní dvůr, který funguje jako externí auditor EU a jehož posláním je vystupovat jako nezávislý strážce finančních zájmů občanů EU, si v této souvislosti stěžuje, že se unijní plán zajistit pokles emisí o 55 % mezi lety 1990 a 2030 zdá být značně nerealistický.

Auditoři si ve zprávě stěžují obzvlášť na přílišnou ambici Komise při stanovování cílů pro spotřebu obnovitelného vodíku, resp. odhadu poptávky po něm. Podle původního plánu REPowerEU by se totiž do roku 2030 mělo v EU vyrobit 10 milionů tun zeleného vodíku a dalších 10 milionů tun dovézt. Účetní dvůr však při svém auditu unijní vodíkové strategie nenašel (protože neexistuje) žádnou vstupní analýzu, která by posuzovala ekonomičnost plánu z pohledu výrobních nákladů, ani závazné cíle pro členské státy, jež by onu dvacetimilionovou porci rozdělily do stravitelných soust.

Zvolené cílové hodnoty tedy vycházely z politického přání a vůle Komise spíše než ze solidní ekonomické analýzy. Účetní dvůr ve své zprávě dokonce pesimisticky odhaduje, že poptávka po zeleném vodíku do konce desetiletí nedosáhne ani deseti milionů tun, poloviny proklamovaného cíle.

V souvislosti se zeleným vodíkem jde přitom o spoustu peněz: do roku 2027 budou finanční prostředky, které za účelem jeho podpory rozdělí jen samotná EU, činit téměř 19 miliard eur.

Mezi nejvýznamnější související evropské zdroje financování patří program NextGenerationEU, respektive jeho Nástroj pro oživení a odolnost, který byl spuštěn v době koronavirové krize, a Inovační fond, z nějž jsou vodíkové projekty podporovány jakožto „Významné projekty společného evropského zájmu“ (Important Projects of Common European Interest, IPCEI). V konečném důsledku se ale těmito mechanismy samozřejmě rozdělují veřejné peníze vybrané od občanů členských zemí EU – v tomto případě bohužel nedostatečně koordinovaně a bez jednoznačného odborného podkladu vyčíslujícího nákladovou efektivitu takové redistribuce.

A unijní reakce na zprávu Účetního dvoru? „Komise bude pokračovat ve spolupráci se zúčastněnými stranami, aby se naše ambice proměnily ve skutečnost,” uvedl diplomaticky její mluvčí. Je zřejmé, že Komise zaujala ke své vodíkové strategii neústupný postoj, který v současné chvíli nereflektuje nahodilost celého plánu, nepodepřeného solidními analýzami a závaznými národními cíli. I proto se ambice v oblasti vodíku na úrovni jednotlivých členských států s představami Evropské komise často neshodují (pokud jsou vůbec vyčísleny) – a dobrý hospodář jim to může mít jen těžko za vinu.

MILIARDY A MILIARDY

Auditoři dále píší, že potřeby investic do elektrolýzy a potrubí pro přepravu vodíku jsou obrovské, Komise ale nemá úplný přehled o těchto potřebách ani o veřejných zdrojích, které jsou pro jejich účely k dispozici. Proto podle nich rozhodně neexistuje žádná záruka, že bude potenciál výroby vodíku v EU plně využit.

Evropskými průkopníky vodíkové ekonomiky jsou Dánsko, Německo, Španělsko, Francie a Nizozemsko – v těchto zemích se plánuje a staví téměř 80 % výkonu evropských elektrolyzérů, přičemž dalších jedenáct zemí zatím do Bruselu ani neposlalo své aktualizované klimatické a energetické plány, které by měly zahrnovat mimo jiné právě strategie na rozvoj místní výroby vodíku. Přesto však Komise již uděluje podporu v ohromné výši: zmíněných pět průkopníků obdrželo na vodíkové projekty jen v roce 2022 evropské finanční prostředky ve výši jedné miliardy eur, dalších 800 milionů eur putovalo do Itálie, Polska, Finska, Švédska, České republiky, Německa, Španělska, Nizozemska a na Kypr.

Stejně jako odhadovaná budoucí poptávka po vodíku kolísají i odhady potřebných investic do jeho výroby: zatímco strategie z roku 2020 „vyčlenila“ na elektrolyzéry 24 až 42 miliard eur, plán REPowerEU v roce 2022 počítal již s 50 až 75 miliardami. Tato strategie, vzniklá pod tlakem energetické cenové krize, dále odhaduje náklady na modernizace potrubí na až 38 miliard eur, zajištění skladovacích kapacit na 11 miliard eur a výrobu dodatečné elektřiny pro elektrolýzu na 200 až 300 miliard eur. Její odhad potřebných investičních nákladů – z velké části ze strany soukromých subjektů – celkově činí 335 až 471 miliard eur.

Elektrolyzér Holland Hydrogen l o výkonu 200 MW má být postaven na Tweede Maasvlakte v přístavu Rotterdam v Nizozemsku

Zdroj: Port of Rotterdam

NOVÁ DOVOZNÍ PARTNERSTVÍ

Nedílnou součástí vodíkové strategie je také dovoz vodíku. EU proto za účelem zahraničního nákupu uzavřela partnerství a prohlášení o záměru s řadou třetích zemí, mezi něž patří spolehliví partneři jako Norsko a Japonsko, ale také ne nutně kooperativní státy či země s menší politickou stabilitou jako Kazachstán, Egypt, Namibie, Argentina nebo Uruguay. Samostatnou kapitolou jsou pak očekávání dovozu energie v jakékoliv formě – vodík nevyjímaje – ze stále válkou zmítané Ukrajiny.

Spolupráce s jakýmkoliv partnerem však bude obtížná, dokud nebude nejen vhodně koordinována (ideálně na bázi celoevropské dovozní strategie), ale především formována na základě právně závazných dokumentů namísto politických oznámení a memorand, jež převládala doposud.

STAV NULA

V tuto chvíli je evropská zelená vodíková ekonomika prakticky na nule. Země Evropského hospodářského prostoru sice v roce 2023 úhrnně vyrobily asi 11,5 milionu tun vodíku, elektrolýza se ale na této výrobě podílela jen zlomkem (podle Evropské vodíkové observatoře zhruba 31 tisíci tun). Stav je podobný i celosvětově: ročně se globálně vyrobí kolem 120 milionů tun vodíku, naprostá většina však ze zemního plynu.

Pro významné „ozelenění” výroby vodíku bude zásadní nevídané urychlení výstavby elektrolyzérů. Už dnes sice po Evropě vznikají zajímavé projekty – například společnost Shell buduje v rotterdamském přístavu elektrolyzér o výkonu 200 MW a Hamburk plánuje na místě bývalé uhelné elektrárny Moorburg vyrábět od léta 2025 vodík v zařízení s výkonem 100 MW – ty jsou ale stále velmi nákladné, protože potřebné technologie stále nepochází ze sériové výroby.

Například jiná vodíková investice Shellu do 100 MW elektrolyzéru v německém Porýní (REFHYNE II) byla vyčíslena na téměř 150 milionů eur, asi pětinu z této částky by měl pokrýt příspěvek z Evropské unie v rámci programu Horizon 2020. A levně nevyjde ani projekt v Hamburku. K úspěchu zde totiž, stejně jako ve většině jiných potenciálních lokací, nestačí jen postavit elektrolyzér a spokojeně sčítat zisky z prodeje nízkoemisního vodíku. Evropě a obzvlášť jejímu průmyslu totiž stále chybí zásadní infrastruktura, která by rozvoj vodíkové ekonomiky podepřela. V Hamburku proto spolu s elektrolyzérem v Moorburgu vzniknou také přístavní terminály pro lodní přepravu vodíku ze severního Německa po celém světě (byť zůstává otázkou, kdo bude relativně drahý zelený vodík německé výroby z tankerů kupovat, pokud významné výrobní kapacity vybuduje například Argentina nebo některé africké státy) a samostatná potrubní síť pro zásobování místního průmyslu zeleným vodíkem. Celkové náklady: přes 280 milionů eur.

Plány má Evropa odvážné, jejich realizace ale pokulhává i proto, že vodíkový sektor dále svírá investiční nejistota. Například španělský energetický gigant Repsol na konci října oznámil, že pozastavuje plánované projekty na výstavbu elektrolyzérů ve Španělsku s celkovým instalovaným výkonem 350 MW. Pozastaven byl projekt o výkonu 100 MW v Cartageně s plánovanou investicí více než 200 milionů eur a neuskuteční se ani projekty v Tarragoně a Baskicku s výkonem 150 MW a 100 MW. Své rozhodnutí Repsol zdůvodňuje nepříznivým regulatorním prostředím a nejistotou, konkrétně obavou o to, že dojde k přenastavení a permanentnímu ukotvení tamní „windfall tax“. Vzhledem k tomu, že Španělsko plánuje do konce desetiletí nainstalovat elektrolyzéry s celkovým výko­nem až 12 GW zeleného vodíku, nemůže tamní vládu toto rozhodnutí ústředního hráče trhu nechávat klidnou.

Projekt eNRG Lahti bude kromě 12 tis. tun vodíku ročně vyrábět 24 tis. tun biometanu a zajišťovat 360 GWh dálkového tepla pro město Lahti, do provozu by měl být uveden v roce 2027

Zdroj: Ren-Gas

NOVÝ ZAČÁTEK, NOVÉ ZÁVISLOSTI

Podle světových statistik vzrostl globální instalovaný výkon elektrolyzérů mezi lety 2021 a 2023 devětkrát. V Evropě však pouze třikrát. To je jasným znamením, že Evropa ztrácí ve srovnání s Čínou a USA nejen konkurenceschopnost, ale i investiční atraktivitu.

I proto Evropská vodíková banka (EHB) mění pravidla aukcí na vodíkové granty. Už v dubnu tohoto roku EHB udělila podporu ve výši přes 700 milionů eur sedmi vodíkovým projektům s deklarovanou celkovou výrobní kapacitou téměř 1,6 milionu tun vodíku za deset let (viz tabulka č. 1). Objevily se ale obavy, že vítězové spoléhají na subdodávky levných dílů vyrobených v Číně (oproti evropským výrobkům jde mnohdy o čtvrtinové ceny) a i díky tomu slibují až neuvěřitelně cenově dostupný vodík (mezi 0,37 a 0,47 EUR/kg). Nově proto na podporu nemohou dosáhnout projekty s více než 25% podílem čínských komponentů na výkonu elektrolyzéru (toto pravidlo se vztahuje na elektrolyzérové svazky neboli jejich aktivní jádrové jednotky). Svou druhou aukci s dotací 1,2 miliardy eur spustila EHB podle aktualizovaných pravidel 3. prosince.
 

Tabulka č. 1: Projekty podpořené v rámci první aukce Evropské vodíkové banky

Zdroj: Evropská komise (DG Clima), 7. října 2024

* Neshoda se součtem jednotlivých částek pramení ze zaokrouhlování. 
Pozn.: jeden ze sedmi vybraných projektů (El Alamillo H2, 60 MWe a 65 kt H2/10 let) z grantového procesu odstoupil. Šlo o nepropracovaný projekt v raném stádiu, 
který slavil dílčí úspěch ve výběrovém řízení i přesto, že nespecifikoval například, kdo bude vodík vyrobený v dotovaném zařízení odebírat.

Riziko unijní závislosti na dovozu elektrolyzérů či jejich komponent pramení primárně z tržní dominance Číny; ta dnes totiž podle společnosti Wood Mackenzie vyrábí na 60 % všech elektrolyzérů. Zvýhodnění obnovitelných vodíkových zdrojů s převážně evropskými komponenty, které ve svých aukcích nově zakotvila EHB, by tak mělo přispět k tomu, aby se rozvoj vodíkové ekonomiky v EU alespoň přiblížil původním, nedosažitelným ambicím Evropské komise a zároveň nevytvořil další (ne)strategické závislosti v oblasti energetiky. Stačit ale téměř jistě nebude.