Propojení dílčích strategií a politik ČR

ABSTRACT: The new economic strategy of the Czech Republic, recently approved by the government, seeks to position the country among the top 10 economies in the EU, measured by GDP per capita. Simultaneously, it grapples with the energy trilemma of ensuring supply security, competitiveness, and environmental sustainability. As always, the devil lies in implementation.

Strategii představil nový ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček zástupcům podnikatelů, ať již z řad Hospodářské komory nebo Svazu průmyslu a dopravy, na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Nechybí v ní snad žádný významný s energetikou související problém. Mimo jiné pravděpodobně proto, že energetika zásadně ovlivňuje řadu jiných oblastí, které bez ní nemohou fungovat. Také je ústředním dějištěm „boje“ o klima, udržitelnost a přijatelné ceny produktů.

NIC NOVÉHO POD SLUNCEM?

S jednotlivými body strategie lze jen souhlasit. Odvrácenou stranou věci však je, že i tento dokument může zůstat jen slohovým cvičením, jakých už naše úřady vyplodily za ta léta opravdu hodně. Asi i proto zanechává rozsáhlý seznam priorit a 150 potřebných opatření zástupce podnikatelů vcelku chladnými. Ostatně i Hospodářskou strategii jsme tu už měli (z dílny Martina Jahna) – a kdo si ji dnes pamatuje?

Problémem jakékoliv strategie je totiž samozřejmě její naplňování, které se může zadrhnout zejména na nedostatku potřebného financování nebo politické vůle, s níž mohou zamávat blížící se volby do Poslanecké sněmovny. Příprava implementačního plánu Hospodářské strategie se však ještě před volbami stihnout dá a očekává se, že mini­str Vlček bude v tomto směru zarputilý a pokusí se splnit termín předložení plánu vládě do 28. února. K úspěchu by mu mohlo napomoci, že si obtíže implementace uvědomuje: „Česko má v současné době více než 300 různých strategií, které se mnohdy nenaplňují. My musíme dokázat strategie lépe řídit, hodnotit, ale i smazat věci, které nefungují a jsou prostě jenom na papíře,“ uvedl při představení dokumentu.

Jinou otázkou je ovšem financování. To se totiž, jak poznamenávají kritici, do příštího roku zajistit nestihne. Jejich argument ale není neprůstřelný: cíl strategie – dosažení vyššího dlouhodobě udržitelného růstu českého hospodářství založeného na vysoké konkurenceschopnosti a přidané hodnotě – přeci není žádnou novinkou. Mnoho záměrů obsažených v novém dokumentu opravdu nespadlo z nebe a vychází z řady dalších strategií a politik. Zdroje k jejich financování tu již tedy alespoň zčásti jsou, nebo alespoň existuje povědomí o tom, kde je získat. Ostatně například právě na opatření týkající se záchrany klimatu, dekarbonizace nebo zajištění energetických zdrojů již bylo vypsáno mnoho podpor a dotací.

SEN O TOP 10

Podstatou přijatého dokumentu je vytvoření svorníku mezi dílčími ekonomickými strategiemi a politikami České republiky. Obsahuje čtyři klíčové oblasti: rozvoj lidského kapitálu, rozvoj strategické infrastruktury, podporu industrializace s přidanou hodnotou a zajištění financování strategických investic. Napříč těmito oblastmi strategie navrhuje více než 150 opatření v oblastech legislativy, financování a spolupráce s podnikatelským sektorem nebo kapitálovým trhem.

Jak značí již její název, ambicí strategie je zařadit Českou republiku do roku 2040 mezi deset států Evropské unie s nejvyšším hrubým domácím produktem (HDP) v přepočtu na obyvatele. Loni přitom České republice připadlo v žebříčku reálného HDP na hlavu, spravovaném agenturou Eurostat, místo až osmnácté (byť samotný Eurostat využívá i alternativní způsoby měření HDP na obyvatele, dle nichž se ČR řadí na místo patnácté a 91 % unijního průměru). Každopádně očekávat raketový vzlet pořadím by bylo vzhledem k dlouhodobé stabilitě tohoto žebříčku (kterou zachycuje obrázek č. 1) bláhové v případě asi kteréhokoliv státu.

Obrázek č. 1: Vývoj pořadí evropských států dle reálného HDP v přepočtu na obyvatele (real GDP per capita) v letech 2014–2023

Zdroj: data Eurostat, vizualizace redakce

I proto kritici zpochybňují přání ukotvené v názvu strategie jako nereálné: slavné socialistické heslo „dohnat a předehnat“ už bylo přeci jen mnohokrát deklarováno i v 35 polistopadových letech. Ale rok 2040 je ještě dostatečně daleko.

ENERGETICKÉ TRILEMA

Mezi klíčové podmínky pro chod nízkoemisní ekonomiky patří bezpečné (z hlediska stability a spolehlivosti), cenově dostupné a environmentálně udržitelné zásobování energií. Tato trojice zásad tvoří „energetické trilema“; jejich současné dosažení v plné míře je totiž dost možná nemožné. Na jeho základě jsou v Hospodářské strategii vymezeny tři vrcholné cíle: bezpečnost dodávek energie, konkurenceschopnost (a sociální přijatelnost) a udržitelnost nakládání s energií.

Hlavním smyslem energetické politiky by tedy mělo být vyvážení těchto tří potřeb, a to s ohledem na výchozí stav. Nejde tudíž jen o dostatek energií, ale také o jejich přijatelné ceny, které umožní rozvoj českého hospodářství. Proto je jednou z priorit strategie diverzifikace dodávek ropy a plynu. Dokument se zároveň zaměřuje na podporu obnovitelných zdrojů energie a vytvoření legislativního rámce pro modernizaci energetického sektoru. Investice do modernizace energetické infrastruktury a přechodu na čisté zdroje energie jsou totiž klíčové pro splnění unijního závazku k dosažení klimatické neutrality do roku 2050.

Konkrétní navržená opatření zahrnují rozšíření ropovodu TAL, legislativní změny v elektroenergetice v rámci novely energetického zákona Lex OZE III či plné spuštění Elektroenergetického datového centra pro flexibilitu trhu. Strategie se samozřejmě také zaměřuje na řízený odklon od uhlí, výstavbu nových jaderných zdrojů, mezinárodní spolupráci na vývoji malých a středních reaktorů či přípravu databáze energetické náročnosti budov.

HISTORICKÉ OKÉNKO:

STRATEGIE HOSPODÁŘSKÉHO RŮSTU 2005

Nedávno představená Hospodářská strategie není prvním dokumentem, který si své cíle definuje pomocí HDP v přepočtu na jednoho obyvatele. Zatímco letošní plán míří na první desítku mezi zeměmi EU, Strategie hospodářského růstu v roce 2005 mínila, že Česká republika „může dosáhnout v roce 2013 průměru EU.“

To se (dodnes) nepovedlo. V roce 2013 se ČR pohybovala na 86 % unijního průměru, loni na 91 %. Nejblíže jsme se k tomuto cíli dostali v letech 2019–2020 (93 %).

Do jaké míry jde o politické selhání, těžko soudit. I většina ostatních zemích totiž v této statistice spíše stagnuje; možnosti k „přeskočení“ konkurentů z řad členských států jsou na jednotnými pravidly svázaném trhu zkrátka omezené (tedy pokud nejste Irsko, korporátní ráj, který mezi lety 2013–2022 vyrostl ze 130 % až na 235 % unijního průměru, než v roce 2023 mírně oslabil na 211 %). Český výkon je ale stále povzbudivější než trend (byť mírného) poklesu, který vykazují například Itálie, Španělsko nebo Slovensko. Téměř dvacet let staré ambice každopádně zůstaly nenaplněny.

Za ohlédnutí stojí i předpovědi a plány, které dokument z roku 2005 obsahuje v souvislosti s energetikou. Strategie očekávala například (na základě „korigovaného zeleného“ energetického scénáře MPO), že v roce 2030 bude ČR vyrábět na 90 TWh elektřiny, přičemž „hnědé uhlí zůstane nejvýznamnějším primárním energetickým zdrojem.“ Mezitím se samozřejmě politický kontext i odborná očekávání výrazně změnily; například poslední studie zdrojové přiměřenosti od společnosti ČEPS ve svých dvou scénářích očekává, že v roce 2030 česká spotřeba elektřiny dosáhne 69,5 až 74,2 TWh, z nichž bude 14 (respektive 19) TWh dovezeno ze zahraničí. Uhlí, hnědé i černé, by se na spotřebě mělo podílet minimálně: 2,4 TWh ve scénáři konzervativnějším
a 1,6 TWh ve scénáři progresivním (který samotný ČEPS vnímá jako pravděpodobnější).